Depressed

Když problémy přerůstají přes hlavu

Pohladil jsem jí po tváři. Byla tak zničená. Klepala se,nemohla mluvit,byla v depresi. Ztrácela se mi před očima,její tělo,dříve krásně hubené a vypracované zmizelo společně s jejím dokonalým zářícím úsměvem a veselou náladou někam daleko a zůstala tu jen vyzáblá,na kost hubená anorektička se sebevědomím na bodu mrazu a se sebevražednými depresemi. Co mám dělat,co se stane,jak mám zabránit něčemu hnusnýmu,jak jí mám pomoci? Nevím…..

                                                    *  *  *  * 

Dřív to bylo neskutečně krásný,hotový sen. Poznali jsme se jednou v parku,běhal jsem kolem,hudba mi řvala do uší. Nějaká krásná brunetka se kolem procházela se štěnětem zlatého retrívra na vodítku. Měla černé legíny,šedý svetřík a přes to volný hnědý kabát. Procházela se a celá zářila,usmívala se. Řekl jsem si,že jestli tuhle nechám jít,tak jsem vážně největší idiot na světe. Zvolnil jsem tempo a u lavičky,kousek od místa kam za chvíli přicházela,jsem se opřel a čekal. Po chvilce se objevila a byla ještě krásnější,než jak se mi zdála. Nevěděl jsem co mám dělat,hlavně jsem to nechtěl podělat. Tohle fakt ne. Počkal jsem než projde kolem mě a mile ji oslovil.,,Ahoj“ vykoktal jsem ze sebe. Zřejmě jsem zrudnul protože se začala smát,ale přišla a sedla si vedle mě. ,,Ahoj“ usmála se. Ani nevím jak,dali jsme se do řeči,druhý den šli do kavárny,další den do čajovny,a nakonec jsme se dali dohromady. Byla tak úžasná. Jmenuje se Anabell,je jí 16 a bydlí 3 ulice opodál. Jednou jsme se domluvili že půjdeme do parku na brusle. Smála se a říkala,že se tam přiřítí kosmickou rychlostí a skončí v křoví,protože na bruslích údajně neumí. Chvíli jsem čekal na smluveném místě,rozhlížel se, a nic. Po chvíli jsem uslyšel křik. Otočil jsem se a Aný mi přistála do náruče,jen tak tak že jsme nespadli. Začali jsme se smát,pomohl jsem jí na nohy. Podívala se na mě a usmála se. Musela poznat,že se jí dívám na rty,protože se ke mně přiblížila a já jí políbil. Bylo to dokonalé. Bruslili jsme,drželi jsme se za ruce a povídali si. Byl jsem tak šťasný po jejím boku.

O pár týdnů později…

Byli jsme domluvení že přijdu k ní domů a podíváme se na nějaký film. Bylo asi 7 hodin,sobota,a už celkem tma. Cestou jsem šel do rytmu songů,který mi hráli v uších a měl jsem fakt pohodovém den. Když jsem přišel před její dům,ze vchodu zrovna vyšel nějakej kluk. Vlasy měl shrnutý do tváře a nasazoval si kapucu. Podíval se na mě,zděsil se a odešel. Znal jsem ho,jen jsem si nemohl vybavit,kdo to je. A pak mi to došlo-Leny,její bývalý kluk. Rozešla se s ním,protože s ním nechtěla spát,navíc ten kluk spadl do drog,takže se od něj okamžitě držela dál. Vím,že jí neustále obtěžoval,jednou jsme spolu málem volali na policii,posílal jí výhružný dopisy,peklo. A co dělá tady?? Okamžitě jsem vběhl do vchodu a přivolal si výtah. Byl v patře nade mnou,takže přijel rychle. Zmáčkl jsem devítku a modlil se,aby byla v pořádku. Když jsem konečně vyjel nahoru,což se mi zdálo jako věčnost,vyběhl jsem k jejím dvěřím. Šli na nich vidět obtisky od ran pěstmi. Zazvonil jsem,ale nikdo neotevíral,nikdo se neozýval. Volal jsem,ale žádný náznak že doma někdo je,že je Anabell v pořádku. Bože co se mohlo stát?! Nevěděl jsem co dělat,jestli volat policii,záchranku,její rodiče……seběhl jsem dolu,do přízemí a obešel dům. Nenapadlo mě nic jiného než vyšplhat na balkon. Ale do devátého patra? To se zabiju! Ale tady jde kruci o Anabell,nemůžu jí tam nechat,bůh ví co jí udělal! Zpanikařil jsem. Chytl jsem se úzké tyče balkonu a vyhoupl se nahoru. Prima,první patro. Bylo zrovna po dešti,takže všechno neskutečně klouzalo. Pokračoval jsem,nejdřív do druhého,pak do třetího patra. Čím výš jsem byl,tím větší závrať jsem měl-nemám rád výšky. Kdyby mě někdo viděl,určitě by zavolali rovnou do blázince. Ale lezl jsem dál. Přede mnou bylo rozdělení-takže železná tyč byla dál,než být měla. Nedosáhl jsem na ní. Jediné,co mi zbývalo,bylo vyskočit. Udělal jsem to. Odrazil jsem se a chytl se,jenže ta tyč byla celá mokrá a ruka mi uklouzla. Neměl jsem se čeho zachytit.letěl jsem dolů. Naštěstí jsem se zachytl kapucou o roh balkonu a pevně se chytil. Udělalo se mi zle,spadl jsem o patro níž. Nic mi nebylo,ale i tak jsem se cítil v hrozně blbé situaci. Nevěděl jsem,co dělat,jestli lézt dál,nebo vyjet nahoru a rozrazit dveře. Každopádně už jsem byl v pátém patře. Řekl jsem si že to nevzdám. Přelezl jsem tu rozdílnou část nějak divně,ale přelezl. Byl jsem u sedmičky. Jen dvě bože,jen dvě patra. Podíval jsem se pod sebe. Neuveřitelná výška,radši jsem lezl dál. Chytal jsem se balkonu,klouzalo to,ale vsadil jsem všechno a vyhoupl se nahoru. Byl jsem tam! Vylezl jsem do devátého patra!

Odhrnul jsem bílé záclony a snažil se rozrazit dveře-nešlo to. Popošel jsem dál a vší silou do nich vrazil. Dopadl jsem na dřevěnou podlahu jejích kuchyně. Na zemi byly kusy nádobí roztřískané na kusy. Bože Anabell! Zaslechl jsem vzlyk a šeptání. Šel jsem směrem do jejího pokoje. Ležela na zemi,všude krev, měla rozbitou hlavu a ležela polonahá,nohy měla pořezané a celé od modřin. Musel jí znásilnit a něčím praštit. Bože! ,,Anabell! ANABELL!“ volal jsem. Otočila se na mě,oči plné slz,celý obličej černo-červený od řasenky a krve. O můj bože! Vytáhl jsem mobil a zavolal záchranku. Byly tu do 10ti minut. Mezitím jsem ji oblíkl alespoň kalhotky a zabalil do deky,vzal do náruče a nesl ke dveřím. ,,Luky“ zašeptala a snažila se mě pohladit. Měl jsem slzy v očích. Jak jí to kurva mohl udělat?!

Anabell skončila měsíc v nemocnici,měla vnitřní krvácení a rozbitou hlavu. Byla psychicky v háji,každý den u ní byla psychiatrička. Znásilnění bylo údajně velice brutální,nejdříve jí zbil,udeřil do hlavy. Serval z ní oblečení,pěstmi jí mlátil do břicha a nakonec vytáhl nějaké pomůcky nebo co a vrážel jí je dolu….nemůžu o tom ani mluvit. Byl jsem u výslechu,popsal jsem ho a už je v lochu. Dostal 6 let natvrdo.

Po dvou měsících…

Je to hrozný. Změnila se,nedostala se z toho. Nikde už nechodí sama,vždycky s ní jdu já nebo Kate,její nejlepší kámoška. Jednou jsem jí doprovázel domů o chvilku dřív,necítila se dobře. Od té doby je strašně tichá,odtažitá,ale v tom jí chápu. Nehodlám na ní tlačit,ať to udělá sama,zažila to,co nikdy by žádná holka zažít neměla. Nastoupili jsme do výtahu. Zmáčkl jsem devítku a otočil se ke dveřím. Přistoupila,objala mě a hlavu mi položila na hruď. Měl jsem neskutečnou radost,neskutečné štěstí,chtělo se mi brečet. Podívala se na mě.,,Miluju tě“ vyslovila. Nemohl jsem ani mluvit,bylo něco tak úžasného to slyšet. Políbil jsem jí,ale zatím jenom na tvář,aby se nevyděsila. Chytla a políbila mě na rty. Pohladil jsem jí,pustila mě a vystoupila. Cítil jsem se nepopsatelně. Doprovodil jsem jí ke dvěřím a objal ji. Ztrácela se mi,bylo to,jako bych sáhnul do prázdna. ,,Anabell?“ podíval jsem se na ni. Poznala to,jen sklopila oči. Sáhnul jsem jí na břicho. Necítil jsem nic,jen mikinu.Přimáčkl jsem ruku,a pak jsem se jí dotkl. Jen kosti. Žádné krásné tělo,ale ztracené. ,,Kolik vážíš?“ zeptal jsem se. Otočila se a zabouchla dveře. Nechápal jsem. Moje milovaná holka je na pokraji smrti. Chytl jsem se za hlavu,přivolal výtah,nastoupil a odjel.

                                                         *  *  *  *

Jednou jsem musel zůstat doma,čekala mě závěrečná práce,a na tu jsem se musel připravit,kvůli Anabell jsem kašlal na školu a chtěl jsem to aspoň trochu vytáhnout. Zrovna jsem byl začtený,když mi začal zvonit mobil. Podíval jsem se,byla to Kate,nejlepší kamarádka Anabell. ,,Kate?“ zeptal jsem se. ,,Luky! Luky ona se zabila!“ brečela. Byl jsem v šoku,bez mluvy,jen jsem poslouchal. ,,Přišla jsem jí vyzvednout a našla jsem jí ve vaně s podřezenými žílami. Ona se zabila! Navíc je strašně vyhublá. Přijela sanitka a odvezli jí,je v nemocnici,můžeš mě vyzvednout?“ ,,Za pět minut jsem tam.“

Nabral jsem Kate a jeli jsme do nemocnice. Nemohli jsme mluvit. V hlavě jsem měl prázdno. Vlastně neměl. Měl jsem všechny myšlenky rozházené a neuspořádané. Moje holka se snažila zabít! Musel jsem se soustředit,ještě abych nedej bože zabil nás dva. Dojeli jsme do nemocnice,udělalo se mi zle,zamotala se mi hlava a spadl jsem na zem,ale byl jsem při vědomí.

Anabell žije. Kate jí zachránila život. Je v kritickém stavu,ale je živá. Už to nezvládám ani já. Je to strašný nátlak. Myslel jsem,že ji pustí po nějakém čase domů,ale ne. Nechají si jí tam. Doktor říkal,že to nezvládne. Je tak vyčerpaná a v depresích,že se o to buď pokusí sama,nebo to nezvládne její tělo-prokázala se anorexie v pokročilém stádiu.

Nejel jsem domu,zůstal jsem s ní. Už nikdy jsem nespatřil její dokonalý úsměv. Políbil jsem jí když spala a usnul u ní,s hlavou v její ruce. Byla noc,všude tma a ticho. Přístroje pípali a oznamovali,že Anabell je naživu. Najednou přístroje přestali pravidelně pípat a ozval se jeden tón. Ztráta. Přiběhli lékaři a mě poslali ven. Začali jí oživovat.ale nešlo to. Zlomili jí hrudní kost při masáži srdce. Oživit jí se nepodařilo. Anabell je mrtvá.