Suzie Lupinová-Blacková /WOLFSTAR/

Kdo to je tati?

Sedím jako vždy v poslední lavici a snažím se působit dojmem, že tu vůbec nejsem. Často se do školy bojím jen kvůli tomu, že si ze mě utahují. Nakonec si ale vždy řeknu, že se nebudu chovat jako srab. Kdyby o mně věděli víc nebo kdyby alespoň sledovali něco jiného než sebe. Kdyby vnímali jen okrajově co se děje pochopili by možná, že nežijí ve světě ve kterém si myslí, že jsou. Možná to pochopíte i vy. Podle mě to ale pochopí snad každý kdo se alespoň na chvíli zamyslí. Pokaždé když je úplněk chybím 2 dny ve škole. Už tímto se u mě dokazuje, že jsem alespoň trochu rozdílná než ostatní. Nikdo to ale nevidí nikdo si nikdy ničeho nevšiml. Nemam žádné kamarády ale mě to nikdy nevadilo. Stačí mi se na chvíli zašít na místo bez lidí, něco si přečíst a jsem alespoň trochu šťastná. 

Dneska je to ale jiné, protože dnešek je pro mě osudným. Dneska má být úplněk ale já do školy musím, protože je to poslední den a já si musím pouze vyzvednout vysvědčení. Bohužel mám dnes i narozeniny takže další úplně 'Super' věc. Nenávidím své narozeniny i když mi je dnes pouhých 10 let. Každé narozeniny jsem jako tělo bez duše. Pokaždé jsem si přála narozeniny s celou rodinou ale mám jen tátu. Ten se trápí též ale nedává to moc najevo. Oba dva se ale trápíme kvůli tomu stejnému. Chybí nám jeden a ten samý člověk. Můj druhý otec. Nikdy jsem ho neviděla ale když jsem se na něj táty ptala odpověděl mi na nějaké otázky. Vím, že měl dlouhé černé vlasy a šedé oči které mám po něm. Víc mi bohužel táta říct nechtěl a já ho chápu.

Dostala jsem vysvědčení a měla jsem samé 1 a tím jsem si vysloužila hodně vražedných pohledů, to mi bylo ale jedno jsem na to zvyklá. Když jsem si šla ale sednout roztřeštila mě hlava a já se za ni rychle chytla, zavřela jsem oči a snažila se tu ohromnou bolest nevnímat. Mám pokaždé v den úplňku obrovské bolesti hlavy a nebo křeče na hrudi. Na to mám i lektvar ale tu jsem si zapomněla doma. "Slečno jste v pořádku?" zeptal se pan učitel, já bolestí hlavy spadla na kolena vedle lavice jednoho ze spolužáků a dále jsem se za ní držela. "T-táta má doma takový léky pře-přesně na ty-tyto pří-případy. P-prosím" řekla jsem a bolest čím dál tím víc zesilovala. Při posledním slově byla už tak urputná, že jsem se schoulila do klubíčka na zemi a slovo 'Prosím' jsem zakřičela. Pan učitel urychleně vyběhl ze třídy a asi začal telefonovat s tátou. "HA, já říkal, že je vadná" zasmál se Steve. "Drž hubu nevidíš, že jí ta hlava asi hodně bolí a bolí ji taky pravidelně o úplňku. Kdyby jsi alespoň vnímal co se děje okolo tak by jsi si všiml toho, že chybí pokaždé 2 dny na úplněk a ten další den!" Řekl mu klidně Louis Tomlinson u jehož lavice jsem se choulila v klubíčku. "Suzie! Sakra měla jsi si vzít lekt...Léky který si bereš pokaždé!" ozval se naštvaně a starostlivě hlas táty. Ode všech se ozvalo zalapání po dechu a já věděla proč. Táta má přes celý obličej 3 dosti viditelné veliké jizvy.  "Suzie, vypij to a půjdeme domů! Já věděl proč tě do školy nepouštět" povzdechl si táta který si klekl vedle mojí hlavy a podal mi ampulku s přesnou dávkou lektvaru. Hned jsem to vypila a nad hořko-kyselostí jsem se zašklebila, ale bolest hlavy pomalu ustupovala. S pomocí táty jsem si stoupla ale stejně jsem se musela zachytit o Tomlinsonovo lavici. "Musíš pomalu Suzie" řekl táta a podepřel mě aby mi pomohl se udržet na nohách. Já se ještě otočila na Tmlinsona "Moc děkuji, že jsi se mě zastal" usmála jsem se na něj vděčně. "Za málo. Jen kdyby jsi si chtěla někdy popovídat tak tu budu pro tebe" usmál se a já přikývla. "Tak ahoj a užij si prázdniny" usmála jsem se a on mi úsměv oplatil. "Ty taky. Ahoj" Pak jsem s tátou odešla před školu. Přesněji za roh školy a přemístili jsme se domů.

Táta uvařil oběd a mě se jen díky té vůně sbíhali sliny. "Co to bude až to bude?" zeptala jsem se a snažila se přes tátu podívat na jídlo. "Jídlo" zasmál se táta a já s ním. Ještě chvíli jsem se snažila zjistit co bude k jídlu, ale vyrušil nás zvonek který se ozval domem. "Jdu tam" usmála jsem se a už běžela ke dveřím. Otevřela jsem je a tam stál pro mě neznámý muž s černými dlouhými vlasy. "Emm, dobrý den co si přejete?" zeptala jsem se slušně. "No, je Remus doma?" zeptal se onen muž. "Jo, je. Chvilku počkejte já pro něj dojdu... pojďte dovnitř ať  nestojíte ve dveřích" usměji se a on tak udělá. Došla jsem pro tátu a ten už dával jídlo z plotny. "Tatí, je tu nějaký pán kterého neznám ale ptal se jestli jsi doma" řekla jsem mu nechápavě a on se na mě překvapeně podíval. "Ptal se jestli jsem doma, já?" zeptal se a já pouze přikývla. Táta si sundal zástěru a utřel si do ní mokré ruce. Oba jsme šli na chodbu a táta se po zahlédnutí muže zastavil a zalapal po dechu. "Co tu chceš! Necháš mě s dítětem samotného a pak se po 10 letech jen tak prostě ukážeš!? Co ode mě čekáš? Že ti skočím do náruče a zapomenu na to co jsi udělal?!" Začal na muže táta křičet a já nic nechápala. Muž naproti nám jen sklopil pohled a já přeskakovala tím svým mezi tátou a pro mě stále neznámým mužem. "Kdo to je tati?"zeptala jsem se a oba se podívali na mě.

Doufám, že se vám moje splatanina nápadů které se mi spojili v hlavě bude líbit, že vás to bude bavit číst a snad vás časem neodradím. Budu ráda i za kritiku