Jizvy

Hovor

Něco z tašky začalo zvonit. Strčil jsem tam ruku  vytáhl malou sféru. Svítila červeně a hrála nějakou melodii, takže jsem poznal, že mi někdo volá. Nad sférou se objevilo jméno, kterého jsem se trochu lekl, protože to znamenalo, že dostanu výprask. A nejen to. Sféru jsem měl ztišenou, takže jsem si nevšiml asi sedmi zmeškaných hovorů od stejného uživatele, který mi volal. 

Tekumi

Mě zabije za to, že jsem mu včera nezavolal a nedal vědět, jak jsem dojel, kde jsem, jestli jsem v pořádku a jestli vůbec žiju. Měl bych větší problém, kdybych ten hovor ignoroval. Tím pádem mi nezbývalo nic jiného, než ten hovor přijmout. Pohladil jsem sféru, ta změnila barvu na bílou a nad ní se vznášel hologram obličeje naštvaného Tekumiho.

,,Lorene! Až přijedeš, tak tě vykastruju! Řekl jsem snad jasně, že nám budeš volat alespoň jednou denně. A včera nic! Co si mám myslet? Dojel jsi? Stalo se s tebou něco? Jsi v pořádku? Co si mám jako myslet?!" zakřičel na mě na uvítanou Tekumi a já se tvářil jako spráskaný pes.

,,Promiň," pípl jsem a krátce jsem na něj pohlédl. Pořád se mračil. To je poprvé, co jsem ho takhle vytočil, takže jsem se bál následků. Co když přijedu domů a on mě opravdu vykastruje?

,,Promiň? Jenom promiň?! Víš, jak jsem se o tebe bál?!" zakřičel Tekumi. Uhnul jsem pohledem. Hologram dokonale ukazoval jeho mimiku a taky řval jako v realitě Tekumi. Měl jsem sto chutí si to ztišit, ale nešlo to. Tekumi by to viděl a nevím, co by mi udělal dál. Určitě by na mě byl ještě víc naštvaný.

,,Lásko, dej mi to, prosím," řekl klidným hlasem Arthur. Můj zachránce. Tak možná nebudu vykastrovaný, protože ho Arthur kdyžtak uklidní. Tekumi protočil oči v sloup a po chvíli hologram ukazoval obličej Arthura. 

,,Reni, jen se o tebe bojíme. Kumi tady šílí, takže příště radši opravdu zavolej nebo to zvedni, ano?" řekl mile Arthur, takže jsem se na něj mohl podívat, ale pořád jsem se tvářil jako spráskaný pes. Ale je roztomilý, jak elfa Arthur oslovil.

,,Mhm," broukl jsem. Arthur se na mě povzbudivě usmál. Den do mě taky drkl loktem a naznačil rty, ať si z toho nic nedělám a ať nejsem smutný. Nenápadně jsem na upíra kývl a vrátil pohled zpět k Arthurovi.

,,Řekni alespoň kde co a jak, abychom o tobě alespoň něco věděli," usmál se na mě Arthur a já mu úsměv oplatil. Držel jsem sféru a scházel schody dolů k východu z hotelu. 

,,No... Dojeli jsme dobře, jsme v suprovém hotele, jdeme na pláž," řekl jsem pár věcí. Ke mně se naklonil Den, aby byl pak u Arthura v hologramu taky vidět.

,,Dobrý den," pozdravil Arthura, aby věděl, o kom mluvím, když říkám my. No a taky nejspíš ze slušnosti. No to je jedno, hlavně, že pozdravil, protože by ho pak mohl Tekumi odsuzovat, že ani nepozdravil. 

,,Dobrý den, Denraare," kývl na pozdrav Arthur a pak svůj pohled přemístil zas na mě. Den se mezitím odtáhl a šel vedle, takže nebyl vidět v hologramu. 

Sféru si zase vzal Tekumi. Vypadal už klidněji a já si potichu oddechl. Elf se napil něčeho z hrnku a podle toho, jak ho znám, tak to nejspíš byl čaj.

,,Co jídlo tam?" zeptal se po tom, co odložil hrnek. Pohlédl mi do očí a tentokrát jsem neměl nutkání uhnout pohledem, protože mě jeho oči nepropalovaly.

,,Moc dobrý. Ale trochu dražší," řekl jsem a trochu to zmírnil, protože tady jídlo nebylo trochu dráhy. Tady bylo přímo drahý, ale nechtěl jsem, aby mi Tekumi posílal další peníze, i když myslím, že by toho byl schopen. Stačí mi moje úspory, co jsem si vydělal v nelegálkách.

,,Nemám ti náhodou poslat další peníze?" zeptal se Tekumi starostlivě. Měl jsem sto chutí protočit oči v sloup. Přece ví, že jsem si vydělal hodně sám v průběhu posledních dvou měsíců, co mi zbývaly do nástupu do akademie, a že jsem si ty peníze vzal s sebou, protože jsem nechtěl utrácet jeho s Arthurem peníze. Ještě jsme se o tom bavili chvilku, ale když jsem vyjádřil jasné ne na jejich peníze, diskuze byla ukončena. 

,,Ne, dobrý," řekl jsem klidně. Už jsme byli dole u recepce, takže bych hovor nějak slušně ukončit. Ale jak? Nechci být drzý na Tekumiho. Jakožto temný elf bere každé slovo přesně v tom významu, v jakém je, a ani nepřemýšlí, že to ten dotyčný chtěl říct ze slušnosti. 

,,Tekumi, už budu muset jít. Už jsme venku a nechtěl bych, aby se se sférou něco stalo," řekl jsem a pokusil se znít mile. Podle Tekumiho výrazu jsem usoudil, že všechno chápe a dokonce kývl na souhlas. Arthur, který se objevil v hologramu, mi zamával a pak se to vyplo. Oddechl jsem si. Nedopadlo to zas tak špatně, jak jsem si myslel. 

Položil jsem sféru zase do tašky a šel na pláž. Den mě následoval. Objal mě kolem pasu a dal pusu na tvář. Uklidnilo mě to. Natiskl jsem se na něj a rovnal s ním krok. A pak mě něco napadlo. Neslyšel jsem, že by upír někomu volal. A kdyby jo, mohl by mi to alespoň připomenout!

,,Dene? A nebojí se tví rodiče o tebe?" zeptal jsem se a pohlédl jemu do očí. Otočil ke mně hlavu, takže jsem mu výborně viděl do jeho světle modrých kukadel. 

,,Našim stačí, že jim napíšu, že žiju a je to. Vědí, že spíš radši píšu než volám," vysvětlil a pohlédl rovně před sebe. Ucítil jsem, že už nejdu po cestě, ale po písku, takže jsme už byli na pláži. 

,,A mně připomenout, abych zavolal našim?" zeptal jsem se ho a udržel se, abych to neřekl nějak podrážděně nebo tak něco. Mohl by mi to připomenout, když psal svým rodičům, že už jsme dojeli a tak. 

,,Já myslel, že nejsi takové trdlo a vzpomeneš si na to sám," odpověděl mi Den a já zaslechl veselou notku v jeho hlase. Se mi posmíval!

,,Ne, protože jsem myslel na něco jiného," zabručel jsem a trochu nafoukl tvářičky jako znak, aby upír nechal toho. Aby  se mi posmíval.

,,A na co? Na to, jak jsem vevnitř?" zašeptal mi Den do ucha svůdným hlasem a já se od něj hned odtáhl, když jsem si uvědomil, o čem mluvil.

,,Úchyle!" syknul jsem na něj. Kdybychom byli sami, vykřikl bych to, ale vzhledem k tomu, že jsme byli na veřejnosti, tak jsem nechtěl zbytečnou pozornost. Odpovědí mi bylo jen chichotání.