BUNKR ARCHIV

89. Volání propasti překřikne jen Bobby

PERU

Bobby se objeví na místě, které hodně připomíná pekelnou klec, všudypřítomný hluk přičítá bolesti, kterou Dean prožívá, ale... jak ho najít v jeho vlastní rozbité mysli?

„Deane! Deane! Tady jsem!" volá a doufá.

Pokud by někoho napadlo udělat si výlet, bude to vážně jako výlet do Pekel.

Je tu toho mnohem víc, ale...

Znovu projít ledové pláně, kde je zmrzlý i čas samotný a v bílé tmě se znovu a znovu rozpadají sněhové postavy andělů.

Trávit věčnost v plesnivé pekelné knihovně a sledovat, jak se papíroví origami andílci kroutí v plamenech.

A teprve potom nahlédnout do temnoty u Klece, spíš tušit než vidět postavu v řetězech, bez možnosti cokoli udělat.

A Dean sám se nachází až pod tím vším, v hlubině pod hlubinou. Není tu tma, není tu světlo, jen šedá nicota. A propast těsně u jeho nohou. Bezedná jáma plná absolutní černi, bez možnosti dohlédnout za ni.

Drží se na okraji. Ještě pořád.

Hlas, tolik podobný jeho vlastnímu, se ho pokouší přimět udělat poslední krok vpřed. Za jeho zády zůstávají vzpomínky; palčivé, živé, to všechno, co ho zahnalo až sem.

„...je to nevyhnutelné a ty to víš. Stačí přestat tak hloupě vzdorovat. Kvůli čemu taky..."

„Ještě nemůžu... Nemůžu skončit." A stejně zakolísá na hraně propasti. „Nemůžu! Musím se postarat o Sama. A o ostatní."

„Bylo by to k smíchu, nebýt to k pláči. Pořád opakuješ tu samou lež, sám sobě, i tady, na samotném konci všeho? Oni tě nepotřebují."

Dean mlčí, zírá do černoty před sebou a ta mu pohled oplácí.

„Snažíš se myslet si, že jsi hrdina? Že jsi pro ně nepostradatelný? Jsi jen člověk. A ne právě výstavní exemplář..."

„Přestaň!" křičí zbytečně, ale nemůže si pomoci. Ví, co přijde, protože už to tu bylo, znovu a znovu, a pokaždé je to skutečnější a pravdivější.

„...každá tvoje snaha "řešit" situaci je všechny strhává do ještě horších problémů. Předstíráš, že máš všechno pod kontrolou, ale to můžeš nalhávat jim, ne sobě. Snažíš se mě umlčet chlastem, neposlouchat, ale to ti nepomůže, už ne, ne teď a ne tady..."

„Stačí..." Zavřel by oči, když se v temnotě před jeho nohama objevuje jeho vlastní tvář jako v pokřiveném zrcadle, jenže se nemůže přestat dívat, je to stejně hrůzné jako fascinující.

„...slabý, nejistý, pochybující, ubližuješ jim, to je všechno, co dokážeš. Nechceš, aby viděli, co jsi doopravdy zač - zoufalec a zbabělec - a tak je odstrkuješ, nebo dokonce... jak to bylo s tvým bratrem? Bál ses vlastní neschopnosti tak strašně, že jsi ho v podstatě dotlačil do náruče Luciferovi..."

„Ne..." šeptá, ale myslí tím ano, a to je to jediné, na čem tady záleží.

„Udělej konečně něco správně. Ukonči to. Ukonči to všechno, pochybnosti, strach a bolest. Bude to nejvíc, co pro všechny dokážeš udělat. Nemůžeš jít dál se vší tou vinou. Moc dobře to víš. Nemůžeš nikomu pomoct, pokud se sám cítíš provinile jen za to, že jsi vůbec naživu. Ukonči to.

Udělej poslední krok.

Jediná další možnost je podlehnout tomu, co je za tebou, ale nechceš přece, aby museli řešit ještě jednoho démona, že ne.