Na jednu noc (Steve Rogers &Tony Stark ff 1. díl)

Na jednu noc

"Pane, máme návštěvu," upozornil robotický hlas možná až moc pozdě. Výtah cinkl a rozjel se nahoru. Tony seděl na podlaze, v ruce skleničku, ze které pomalu upíjel whisky, a shlížel na město, jež bylo odtud seshora poněkud malé. Usmál se, výjimečně Jarvise nenapomenul, aby ho upozorňoval včas. 

"Kdo to je?" optal se jen tak mimochodem, protože si byl téměř jistý, že ho jde Fury seřvat za několik absencí na poradách. Bylo mu to jedno, jeho vůle k čemukoliv se vytratila před několika týdny. Teď prakticky jenom seděl u prosklené stěny, pil a přemýšlel. 

Bylo to, jako by do něj uhodil blesk, když si připustil, že se zamiloval. A další facku mu život dal, když si uvědomil, kdo je ten vyvolený. Objektem jeho touhy se stal nejméně pravděpodobný kandidát, Steve Rogers. Možná už to věděl dávno. Možná to věděl hned, jak ho poprvé spatřil na základně, avšak pro ženami obletovaného playboye, jako byl on, nebylo lehké si něco takového přiznat. Navíc, za druhé světové války se to nenosilo. Dovedl si představit, co by se Stevem udělalo, kdyby se to dozvěděl. Ale ani nenávist, kterou pociťoval jak k sobě, tak ke Stevovi, ani sebevětší vyhýbání nepomohlo a Tony věděl, že dříve nebo později udělá nějakou pitomost. 

"Steve Rogers, pane," odpověděl Jarvis bezbarvým hlasem zrovna ve chvíli, kdy výtah cinkl znovu a dveře se otevřely. Kapitán vešel do prostorné místnosti a Tonymu v té chvíli připadal jako Bůh. Zatřásl hlavou, Thora nebo Lokiho by zrovna teď opravdu vidět nechtěl a v duchu děkoval, že nezná nikoho dalšího, kdo Ásgard obývá. Polkl, když si všiml, že Rogers stojí jen tak půl metru od něj. 

"Ahoj," pozdravil. V jeho hlase nebyla znát ani špetka vzteku. To Starka zaskočilo. Čekal, že ho poslal Fury, když už se neobtěžoval přijít a vynadat mu sám. 

"Eh, co chceš?" dostal ze sebe poněkud přiškrceně. V duchu se musel pochválit, že jeho hlas spolupracoval. Skenoval tělo tyčící se nad ním s otevřenou pusou. Steve ho pozoroval s pobaveným úšklebkem. Po chvíli se rozhodl Tonyho probrat. 

"Vnímáš vůbec?" podotkl, když Tony nezměnil výraz ani ve chvíli, kdy si vedle něj sedl a pohodlně se opřel o barový pult. "Poslal mě Fury. Několikrát mi připomínal, abych zjistil, jestli vůbec žiješ. Dlouho ses teď nikde neukázal." 

"Steve..." vydechl jenom. Už měl vypito dost na to, aby se v něm probudila odvaha mluvit upřímně a on věděl, že ta pitomost, o které jen před pár minutami přemýšlel, pravděpodobně přijde dost brzy. Nemohl mu věčně lhát a lepší okamžik už asi mít nebude. Posunul se blíž k němu, ale dost daleko, aby mohl v případě nouze vypadnout. Bez svého obleku nechtěl od Kapitána schytat pár facek. Natáhl ruku, a když se Steve pořád k ničemu neměl, rukou volně přejel po jeho tváři. Jeho obličej byl od druhého jen pár centimetrů. Překvapením sebou cukl, když to byl nakonec Steve, kdo spojil jejich rty. Neodtrhl se. Jeho překvapení opadlo, stejně jako obrovská nervozita. Nenechal druhého muže dlouho čekat a jemné tření rtů proměnil v plnohodnotný polibek. Přisunul se blíž, teď už se nebál, že ho Steve odstrčí, zmlátí nebo ho rovnou prohodí oknem. Zajel svýma rukama do jeho krátkých blonďatých vlasů a lehce za ně zatahal, což vyššího donutilo pootevřít rty. Tony toho využil, našel svým jazykem druhý. Jejich jazyky bojovaly ve válce, která nezná vítězů ani poražených a zdálo se, že jsou oba více než šťastní. Po chvíli se však oba potřebovali nadechnout a chtě nechtě museli ten krásný okamžik přerušit. 

"Steve..." zopakoval znovu jeho jméno. 

"Tony..." vydechl jmenovaný, "já... vlastně, no, proto jsem přišel..." zašeptal, jelikož kdyby mluvil hlasitěji, pravděpodobně by to nedořekl. Třásl se, ostatně to byl první polibek, který v jeho životě opravdu něco znamenal. Neodvažoval se pomýšlet na jejich společnou budoucnost, kterou i přes miliardářovu povahu tak moc chtěl. 

"Cože?" povytáhl Iron man jedno obočí, protože tuhle větu úplně nečekal. Navíc, před chvílí přece říkal něco o Furym.

"Jo," mluvil Kapitán už trochu hlasitěji. "Teda, poslal mě sem Fury, ale já to vzal víceméně jenom jako záminku, abych se za tebou dokopal. Chtěl jsem ti to říct už dlouho, ale vyhýbal ses mi," poukázal na podstatnou informaci, zněl skoro ublíženě. Tony musel souhlasit, vyhýbal se mu, jenomže jak mohl vědět, že jeho city jsou opětovány? 

"Promiň, nevěděl jsem..."

"Ani jsi nemohl. Já bych se měl omluvit. Měl jsem přijít mnohem dřív, ale bál jsem se. V mojí době to bylo něco nepřirozeného, nemluvilo se o tom, nebylo to v souladu s pravidly a já... trvalo mi dlouho se s tím srovnat," ukončil Steve svůj monolog poněkud rozpačitě. Pořád mu dělalo problém o homosexualitě mluvit jako o něčem naprosto normálním. Byl křesťansky vychovaný mladý muž, navíc za druhé světové války, něco takového by ho nemělo ani napadnout. Od malička mu bylo vtloukáno do hlavy, aby si jednou našel manželku a měl děti, ale on už tehdy tušil, že to nepůjde. Tušil, že s ním něco není v pořádku, ale sám sobě si zakázal nad tím vůbec uvažovat. Až do doby, než potkal toho egoistického miliardáře. 

"Ta doba je pryč. A jestli jsi ten polibek myslel vážně a tohle není jen nádhernej sen, navrhoval bych pokračování," řekl Stark tónem, jako by si právě objednával pizzu a Rogers cítil, že se mu do tváří hrne až moc krve, proto odvrátil zrak a snažil se nedávat to na sobě znát. Nižší si jeho zrudnutí samozřejmě všiml, ale výjimečně si odpustil všechny poznámky a prostě se nad tím jen pousmál. "Podívej se na mě, prosím," opět ztlumil hlas. Snad se bál, aby blonďáka něčím nevyděsil a on neodešel. Levou ruku mu položil na rameno a pohladil ho. Chtěl mu dát najevo, jak moc pro něj znamená. 

"Je mi ze sebe zle, jsem nemocnej a narušenej, já..." nedopověděl. Hlas se mu klepal a oči se leskly pod náporem slz, které se draly na povrch. Nechtěl jim dovolit opustit oči, ale nakonec se přece jen jedna slza přehoupla přes řasy a stekla volně po tváři. Tony ho znovu políbil, tentokrát jemně.

"Steve, poslouchej. Miluju tě, jasně? Nejsi nemocnej ani nic podobnýho. Jsi to prostě ty. Jsi chlap, kterýho miluju a nedovolím, aby si o sobě myslel takový blbosti. Miluju tě, budu ti to opakovat, dokud ti ty kraviny nedostanu z hlavy," vysypal ze sebe potichu, ale přesto důrazně. Tato slova na Kapitána zapůsobila, jako ještě nic. Vážně mu právě řekl to, co řekl? Tony Stark řekl, že někoho miluje? Zrovna jeho? Tohle stačilo, aby jeho ruce doslova vystřelily k ramenům tmavovlasého muže a přitáhly ho do silného objetí. 

"Já tebe taky," vydechl, hlavu zabořenou do Tonyho tílka, vdechoval jeho typickou vůni, která mu vždy způsobovala podlamování kolen. Že by i on našel někoho, pro koho stojí za to každý den vstávat? Asi ano. 

Venku se pomalu stmívalo. Dva muži seděli ve vzájemném objetí u prosklené stěny a pozorovali město. Steve vyhledal ve tmě Tonyho ruku a propletl svoje prsty s těmi jeho. Jedna otázka ještě visela ve vzduchu. Nedalo mu to, musel se zeptat. 

"Tony?" začal opatrně. 

"Hm?" ozvalo se vedle něj. V Tonyho hlase byla znát dobrá nálada. Po dlouhé době se zase cítil v pohodě, i když z důvodu, který by se mu ještě před pár lety zdál jako naprostá pitomost. 

"Tohle není jenom na jednu noc, že?" Zahleděl se ven, zatímco nižší muž se na něj překvapeně otočil. 

"Podívej se na mě," zopakoval už podruhé tu samou větu. Když se mu Steve podíval do očí, pokračoval: "Přísahám, že ti dám víc. Dám ti cokoliv budeš chtít, klidně celej svět, jen abys se mnou byl šťastnej. Přísahám, že ti dám mnohem víc, než jsem kdy komu dal. Miluju tě a chápu, že to zrovna ode mě nemusí znít moc důvěryhodně, ale myslím to vážně. Znamenáš pro mě víc, než si dokážeš představit. A neopustím tě, ani tě nenechám odejít, nikdy," dokončil svoji řeč. Myslel vážně každé jedno slovo a nikdy to nehodlal vzít zpět. Oba věděli, že jejich láska je pravá a oba si byli jistí, že ať se stane cokoliv, zůstanou spolu.