Ty.

Úvod

Zvláštní, je tu tma. Ať jsem podívám kamkoliv, nic nevidím. Proč nic nevidím? Zvláštní pocit, copak jsem slepá? Ne, ne. Jen mám zavřené oči. Stačí je otevřít.
To však nejde.
Čekám na první pohyb mých očních víček.
Nepřichází.
Chci zvednout ruce, ale najednou necítím své končetiny.

Uvnitř mých vnitřností se začal kroutit strach. Chtěla jsem si pomoci otevřít oči a podívat se konečně na svět kolem, ale mými víčky stejně neprosvítalo žádné světlo. Jako by slunce vyhaslo a vzalo s sebou moji duši.
Na rty se mi drala slova, chtěla jsem křičet, volat všechny své blízké, ale najednou jsem necítila ústa.
Panika vzrůstala. V břichu mě pálilo olovo té zrádné bestie. Cítila jsem, jak mě plní touha křičet. Nad mým tělem mi však nezůstala absolutně žádná vláda.
Zemřu tady.
Ve tmě...
Počkat.
V dálce se rozsvítilo malé bílé světlo. Dřív než jsem stihla dokončit první myšlenku, přiřítilo se neuvěřitelnou rychlostí a naprosto mě oslepilo.
V tu chvíli se to ozvalo. Můj křik. Drásal mé hrdlo neuvěřitelnou silou zadržovaného strachu uvnitř. Málem by mě roztrhal. Ta neuvěřitelná bolest...

Cítím ho, cítím svůj dech. Mé rty byly najednou znovu mé. Jedna ruka vystřelila k břichu a druhá k obličeji. Byly zase moje. Polkla jsem zárodek děsu a pomalu otevřela světlem oslepené oči.

Procitla jsem jsem do bílé, naprosto prázdné místnosti. Zdálo se mi však, že někdo poslouchá. "Kde to jsem?"
"Jsi přímo tady." Ozvalo se za mými zády. Ze zrcadla na mě zírala moje vlastní tvář a nakláněla hlavu na stranu, strašidelně se usmívajíc.

"A kdo jsi?"

"Jsem ty."