Píšu Ti, mami

Předmět: Zpověď

Denisa Žáková <denca.zakova@gmail.com>

komu: adelazakova

Ahoj,

ten vlak v osm jsem nakonec v pořádku stihla. Měla jsem ale problém s tím, že jsem si na novém telefonu nedokázala najít lístek a musela si koupit nový. O pět minut později jsem ten lístek našla na počítači. Cítím se hrozně. Zbytečně promrhané peníze.

„Zbytečně promrhané peníze", to by dost dobře mohl být můj nový pseudonym. Ale to není důvod, proč Ti píši. Omlouvám se. Moje chování k taťkovi bylo velmi sobecké a hloupé. Vzhledem k jeho zdravotnímu stavu by mu dobrá dcera prostě dala za pravdu a držela hubu.

Nejsem ani v nejmenším dobrá dcera.

Nemyslím si, že nedokážu unést kritiku. Konstruktivní kritiku zvládám dobře, zejména, nepřekvapí-li mě. Posledních několik měsíců, víš, jsem byla na své vlasy moc hrdá. Rostou mi pěkně, moc zdravé a hebké a neroztřepené a nadýchané. Byla jsem na své vlasy hrdá. Zejména, když jsou čerstvě umyté, jako včera byly. Taťkova kritika, která nebyla zaprvé ani náhodou konstruktivní, mě zaskočila. Já netušila, jak reagovat. Pamatuji si, že jsem kňučela pořád tu jednu samou otázku dokola v naději, že se dozvím podrobnosti.

Taťka seděl zády ke mně, když mi říkal, jak mám hnusné vlasy.

Nebudu zastírat. Trefil do černého. Nemohl se ani trefit lépe. Moje sebevědomí je velmi křehké a vybudované na maličkostech, třeba jako je má kvalita vlasů. To není taťkova vina, ale moje. Mám být silnější. Nicméně bych si dovolila tvrdit, že říct své dceři, která bojuje se sebenenávistí a medikální chronickou depresí, že má „hnusné vlasy", že „vypadá jako rozára" a „kdysi vypadala jako holka", je... drsné, hodně drsné. V tu chvíli jsem nemyslela na nic jiného, než že se nenávidím a že bych raději zemřela, než bych měla trávit sama se sebou ještě více času. Dosud mě to napadá, když na to pomyslím.

Nenávidím se, mami. Už za to, co jsem udělala dnes ve vlaku – jak jsem si zaplatila o jízdenku navíc. Už za to, že Ti píšu tenhle dopis. Uvědomuji si, jak moc Ti tím ublížím, a mrzí mě to, ale jsem dostatečně sobecký a špatný člověk, abych ho odeslala přesto. Přeji si, abys mě zkusila pochopit, abys všechny mé negativní pocity nepřipisovala nedostatku "serafíny" (je to serafínKa, mimoto), a nesnižovala tak jejich váhu a autenticitu na pouhý arbitrární medikální dopad. Kdybych si měla vzít serafínku pokaždé, kdy zazdíš moje pocity otázkou: „Vzala sis serafínku?", dávno bych se již předávkovala.

Nevyčítám Ti to ale. Je to moje vina, že se nedovedu vyjádřit a dostat své city a myšlenky ven tak, aby byly pochopeny, eventuálně že mám vůbec potřebu to dělat. Četla jsem, že člověk by neměl přenášet své starosti na okolí, měl by držet hubu a krok. Je na čase to začít dělat. Proto Ti všechno napíši sem, naposledy a pořádně.

Už jsem mluvila o tom, že jsem špatná dcera. Jsem i velmi špatná družka. Naši kamarádi často říkají, že nám závidí náš vztah, nebo že Tadeášovi závidí přítelkyni, jako jsem já. Nic neví. Vidí jenom na povrch. Jde o sex, v něm je problém. Jak říkal Freud, vždycky jde o sex. Nedokážu to, ani už nemám potřebu se snažit, ne fyzickou, možná tak touhu potěšit Tadeáše, ale nic víc. Nevím, jestli jsem asexuál, lesba, nebo prostě vadná, ale pociťuju jen chlad a nezájem o jakýkoli sexuální kontakt. I za tohle se nenávidím, ale netuším, jak svému tělu poručit.

K čemu jsem jinak žena?

To bych už dost dobře mohla být bezpohlavní tvor nebo věčné dítě. Kéž bych si alespoň mohla být jistá. Žilo by se mi s tím lépe, kdybych si na sebe mohla připlácnout nějakou hezkou nálepku, kategorizovat to, třeba říkat si "asexuál". Jenže to nemohu. Jsou chvíle, kdy dovedu cítit jakési sexuální pocity, když se dovedu odpoutat od své identity, od mysli, kterou nenávidím, a od těla, které je tak ošklivé, a tak bolí. Když píšu erotickou scénku v kůži smyšlené postavy, baví mě to, vzrušuje mě to. Ne nijak extrémně, pořád v sobě nedovedu probudit nic, co by básník nazval vášní, ale stále je to víc, než na co se zmůžu, když do hry vstoupí Denisa Žáková.

Jsem vadná, mami?

Ne, lepší otázka. Jak moc jsem vadná? Dám se ještě opravit?

Je tady možnost, že mě přitahují výhradně ženy. Ano, přitahují mě ženy, tím jsem si jistá. Říkala jsem Ti to, když jsme tehdy byly u tety na Moravě, pamatuješ? Svěřila jsem se s tím, co jsem cítila k Markétce. Řekla jsi něco v tom smyslu, že je to jenom fáze. Myslím, že mě přitahují muži i ženy (tomu se říká bisexualita a ano, existuje to, a ano, je to normální). Když jsem jako malá bývala zakoukaná do fiktivních postav a herců, skoro bezvýhradně to bývali muži. Shledávám mnoho ze svých kamarádů atraktivními. (i kamarádek)

Na začátku jsem shledávala atraktivním i Tadeáše. Nejspíše stále shledávám. Je to moc hezký kluk, rozhodně můj typ. Vždycky jsem měla ráda kluky s dlouhými vlasy. Nevím, v čem to je, že o tom tak pochybuji. Možná nedokážu najít dostatek vášně, abych v sobě ty pocity probudila znovu? Možná jsem ty pocity nikdy neměla, možná se mi vždycky Tadeáš vzhledově líbil takovým způsobem, jako se člověku líbí hezký obraz, uspokojí to estetické cítění, ale není to tak, že byste s tím chtěli spát. Možná to tak mám u všech. A možná ne. Co mám dělat? Vůbec se v sobě nevyznám.

Mám Tadeáše moc ráda. Strašně moc, tak, až mě to děsí. Ráda s ním trávím čas. Můžu mu říct cokoli, aniž by mě soudil. Mám k němu důvěru, jako k nikomu jinému. Všechno, co je v tomto dopise, on ví, možná kromě té příhody s těmi vlasy. To jsem mu ještě nestačila říct. Nicméně se i přesto bojím, že to, co cítím, není dost, že nejsem správná, že si ho nezasloužím, že nedělám dost. Myslíš si to taky?

No, pojďme dál. Vlak už je skoro u Pardubic a já toho chci říct ještě spoustu. Nebudu se zlobit, pokud sem ani nedočteš a klikneš na tlačítko smazat. Je to moc dlouhý email.

Pořád jsem ještě nedopsala svoji knížku. Pravděpodobně ani dlouho nedopíšu. Nedokáži se smířit s tím, že bych v ní nechala nedokonalosti. Stejně tam budou. Když píšu, většinou se mi to líbí, ale jakmile se na to podívám zpětně, cítím jen pustou nenávist k sobě samotné a pohrdání těmi myšlenkami a desítkami hodin práce, které jsem do toho dala. Častokrát mě to odradilo od toho, abych pokračovala v psaní. Ale já se nevzdám. Jednou ji položím před Tebe na stůl. Je to podivný příběh, plný introspekce, metafor a mého nesmyslného humoru. Nejspíše se Ti nebude líbit, obávám se. Stejně bych ale byla neskutečně hrdá, kdyby sis ho přečetla.

Jinak, ve středu jsem byla na konzultaci ohledně překladatelského semináře. Moje práce byla zrevidovat veškeré texty, které jsem za semestr vypracovala, a přeložit část povídky od Marka Twaina. Dala jsem do toho desítky hodin. Myslela jsem si, že mi to jde. Jakmile dopíšu tento email, půjdu na tom dělat odznova. Konzultací ve středu jsem neprošla. Paní profesorka říkala, že často sklouzávám do příliš idiomatické mluvy, což je v pořádku, protože to dokážu poznat a omezit, ale také, že používám věty a kolokace, které znějí přirozeně pouze mně. To je velký problém, protože to znamená, že sama nedovedu poznat, když napíšu něco kostrbatého, protože jakožto autista vnímám jazyk jinak než lidé, pro které své texty píšu.

Bojím se, že se kvůli tomu neuživím, ale budu se snažit na tom zapracovat. Bylo by to v pořádku, kdybych chtěla překládat literaturu, tam by se pro můj styl místo našlo. Literatura! Jak ráda bych překládala literaturu. Je to zábava, věru. Mnohem větší zábava než technické texty.

Ale také je za to osmkrát nižší plat a zakázky jsou vzácné.

Říkám si, že bych mohla najít skulinu na trhu, obejít to a překládat audiovizuál (seriály, filmy, videohry). To je něco, čemu bych se v životě opravdu chtěla věnovat.

Škoda ale, že se nemůžu namísto toho uživit psaním verbózních emailů. Na to mě užije.

Mám Tě moc ráda a uvidíme se zítra,

Denisa