Avengers: Kill-Woman

53

Ta záhadná žena nás vzala až k Zemi. Koukala jsem z malého okýnka, jestli se něco nezměnilo. Vlastně se změnilo. Většina života ve vesmíru je pryč. Od té doby se cítím mnohem citlivější, jako bych necítila jen mé emoce, ale i ostatních. Někdy je to tak intenzivní, že mi třeští, motá hlava, a mám pocit jakoby můj mozek měl každou chvíli vybuchnout. Nedá mi to ani spát.

Právě se opírám o stěnu lodě. Je to tu zase. Ta bolest. Cítila jsem, jak mi krev pulzuje. Cítila jsem úplně všechno. Ten adrenalin v krvi. Každý úder mého srdce. Musela jsem pevně sevřít víčka k sobě, abych to aspoň trochu potlačila, ale vůbec to nepomáhá.

Pak už si pamatuju jen jemné drcnutí lodi, jak jsme přistáli a pád. Můj pád.

●●●

,,Jak dlouho je v bezvědomí?" Slyšela jsem hlas, ale nedokázala jsem ho přiřadit k žádné mě známé osobě.

,,Dva dny." Další hlas.

Chtěla jsem se nějak pohnout, ale nešlo to. Jakoby moje tělo odmítalo jakýkoli pohyb, který by dál najevo, že jsem vzhůru, ale to by mi nebylo moc platné, protože jsem opět spadla do té temnoty, která mě už po několikáté pohltila.

●●●

Pomalu jsem otevřela své ztěžklá víčka. Do očí mě udeřilo ostré bílé světlo smícháné se slunečním. Musela jsem si dát před oči dlaň, abych aspoň trochu zmírnila to světlo. Rozhlédla jsem se po místnosti, ve které jsem se nacházela. Nechápala jsem to. Všude byla bílá. Jedna malá skříňka, v rohu bílé dveře a hned vedle další. Chtěla jsem si stoupnout, ale až teď jsem si všimla, že jsem levou rukou přivázaná k posteli. Co to má být?! Začala jsem sebou škubat, ale bylo mi to k ničemu. Lehla jsem si zpátky do postele. Udělala jsem snad někomu něco za tu dobu, co jsem spala?

Koukala jsem na strop, dokud se neotevřely jedny z těch dveří. Byla to Nat.

,,Ahoj, jak se cítíš?" Zeptala se. Zavřela za sebou světě a sedla si na malou židličku vedlemé postele.

,,Nevím, co se stalo a proč jsem dala připoutaná k posteli?!" Vyjekla jsem. Viděla jsem její obličej, měla ze mně strach.
,,Promiň, já jen...je toho na mě moc, všechno se tak blbě seběhlo a já to nedokážu přijmout, ale nechápu pořád, co ta pouta?" Mluvila jsem už mnohem klidnějším tónem hlasu.

,,V pořádku Kate. Ty pouta byly jistota, když jsme tě přivezli, byla jsi v bezvědomí, nikdo nevěděl, co ti je, co se stalo. Mohlo to být z mála jídla a pití. Spala si. Jednou v noci se v téhle místnosti najednou zvýšila teplota. Byla jsi to ty. Hořela si. Měla jsi horečky, tvoje kůže pálila, a tam kde máš žíly ti pulzovala svítivě modrá tekutina, vrtěla ses a ta pouta jsme si dali, aby se to trochu zklidnilo. Drželi jsme za dveřmi hlídku, kdyby se něco zase stalo, ale teď mi něco řekni, co si pamatuješ a víš, co ti to způsobilo?" Vysvětlila mi. Trochu jsem si oddechla, že jsem nikomu nic neudělala.

,,Když.." vzpomněla jsem si na Thanose, jak jsem ho nezvládla, jak jsem zklamala. ,,když se to prostě stalo a lidi začali mizet, vzali jsme tu loď s úmyslem se vrátit se zpět domů, ale neměli jsme moc paliva, jídlo a pití na tom bylo stejně. Postupem času jsem se cítila hůř a hůř. Cítila jsem všechno. Krev pulzující v mém těle, ale ne jen mou, cítila jsem i Starka a Nebulu. Jako bych cítila všechny jejich emoce. Bylo to nečekaný. Bylo toho na mě moc, pak jsem jen spadla a to je všechno." Přehrávala jsem si v hlavě všechno, co jsem si pamatovala.
,,A teď jsme doma?"

,,Ano, ale svět není takový, jaký býval."

Ahojky 🌸🌸další část, snad už to bude vycházet pravidelně 😂 děkuju za vaši podporu💞

Jinak jsem vydala dva nové příběhy 🌸jeden už má i konec😂

Buší ráda, když se na ně podíváte ☺🌸