Jitřní hvězdy

Prozření

„Pracuju jako investigativní novinář, jestli ti to něco říká." řekl s ironickým úšklebkem. „Sleduju vás už nějakou dobu, bohužel mi to nevyšlo...Ale to je jedno...Teď mě poslouchej, musíš přestat pít vodu co tu teče. Je otrávená. Zdrogovali vás...Nebo myslíš, že je normální abyste byli ze všeho tak happy? Ani nevidíte, jak to tu skutečně vypadá...Je to pustina!"

„To není možný." oponovala jsem přesvědčeně. „Jsi blázen."

„Myslíš? Ty kytky, co tu všude rostou...Jsou jedovatý a způsobují halucinace. Prášek z jejich květů dávají i do nádrží s vodou. Jsou tu všude. Manipulují s váma. Věř mi. Vidím to s čistým rozumem a vážně...Je to tu pustina a vy se chováte jako kdybyste žili v ráji..."

„To nebudu poslouchat. Jsi šílený. Ať už s tebou mají v plánu cokoliv, je to tak správný. Samael ti pomáhej." zavrtěla jsem hlavou s otočila se k odchodu.

„Samael není bůh..." utrousil zlostně.

Na to už jsem nereagovala a pomalu odcházela.

„Zamysli se nad tím...Vyřiď to ostatním." slyšela jsem za sebou.

Když jsem vyšla z jeskyně, slunce už zapadalo. Dala jsem se do běhu. Do nosu mě uhodila omamná vůně tisíce květin pomalu se uzavírajících a připravujících se ke spánku. Zdálo se mi to jako věčnost, než jsem přeběhla celou louku. Zadýchaně jsem vběhla mezi domy na cestu a musela se na chvilku zastavit. Sotva jsem popadala dech. Opřela jsem se o zeď jednoho z domů. Na parapetu se krásně vyjímaly různě barevné květiny. Najednou se mi v hlavě začaly vynořovat vzpomínky na to, co mi před chvílí řekl ten cizinec. To nemůže být pravda...Nebo ano? To by Cato nepřipustil. Nebo ano? Na to nesmím ani pomyslet. Nasadila jsem si boty, které jsem do teď svírala v ruce a vyšla zpět do sídla. Přípravy na obřad byly v plném proudu. Všude byly ty samé květiny, které tu rostly všude, akorát všechny v bílé barvě. Převlékli mě do jednoduchých bílých šatů a do vlasů zapletli věneček taktéž z bílých květů. Na to už jsem šla dlouhou uličkou kostela. Všichni vypadali šťastně a spokojeně. Jen uvnitř mé hlavy vládl chaos. Nevěděla jsem, co si mám myslet. Chtěla jsem věřit, že to, co řekl ten cizinec není pravda, ale něco uvnitř mě, mne nutilo k pochybnostem. Nevěděla jsem proč tak najednou. Vždyť do teď jsem si tu žila šťastným životem. Vše bylo perfektní...Obřad jsem ani nevnímala a než jsem se nadála, seděla jsem v čele stolu spolu se svým novým manželem. Neměla jsem chuť jíst ani pít. Jen jsem strnule seděla a čekala až tahle oslava skončí. Naštěstí jsme šli spát ještě před půlnocí. Toužila jsem se rozeběhnout domů a žít si tak, jak jsem žila předtím. Teď jsem ještě musela sdílet lůžko s mužem, jehož neznám a kterému na ženě očividně nezáleží...

Noc byla příšerná. Do rána jsem už oči nezamhouřila. Krčila jsem se rozbolavělá zamuchlaná do peřiny se zaschlými slzami na tvářích. Když se konečně první paprsky slunečního světla prodraly přes těžké záclony, vyskočila jsem z postele a zavřela se v koupelně, kde jsem se dala trochu dohromady. Měla jsem pocit, že ani horká koupel ze mě nesmyla jeho pach a jeho doteky. Oblékla jsem si dlouhé šaty s dlouhým rukávem, abych zakryla modřiny na rukou a nohou a pak jsem se vykradla z pokoje do své nového zaměstnání. V kuchyni jsem se sešla se správcem domu, který mi popsal celou mou náplň práce. Bylo toho dost, což jsem uvítala, Pomůže mi to rozptýlit se a možná i oddálit další setkání s Aurelem.

Prvním úkolem byl úklid Catovi ložnice. Když jsem vstoupila do těch pokojů, užasla jsem. Byla to obrovská místnost s podlahou z bílého mramoru. Stěny byly bílé se zlatými ornamenty, okna byla vysoká a strop zdobený malbami. Místnosti dominovala velká postel z tmavého masivního dřeva s nebesy. Byl tu i krásný obrovský krb. Postel byla rozestlaná, polštáře se válely všude možně a v krbu už vyhaslo. Z druhého konce pokoje za velkými dvoukřídlými dveřmi se ozýval šum tekoucí vody. Přestala jsem se tedy rozhlížet po místnosti a začala s úklidem. Zrovna jsem vyklepávala zbytky popela z krbu, když se dveře otevřely. Vyšel z nich Cato i s Aurorou.