Dear love

Počkat... To už je DNESKA!?

Budík. Ta malá blbá věcička, kterou určitě stvořil sám ďábel, jen aby mohl každé ráno trápit lidstvo. Pomalu jsem otevřela oko. První věc, kterou jsem uviděla byl malý kalendář pověšený na zdi u postele. 

1. září. Nejdřív mi to nedošlo. Zase jsem zavřela oči a už, už znova usnula, když jsem si to konečně uvědomila. "Sakra! Vždyť já mám jít do školy!"

Jen pro ujasnění. Dnes mi je 16 a dnes nastupuji na Lessportskou střední. Okamžitě jsem vyletěla z postele. Protože jsem včera šla spát pozdě, kvůli filmu, neměla jsem připravené věci. 

"Kur.. Sakra!" Začala jsem poskakovat po pokoji ve snaze obléct si šortky a u toho hledat vhodně ladící triko. "Mami!" Tričko nalezeno! Deset bodů pro Luku! 

Když jsem vypadala alespoň lehce jako člověk seběhla jsem do přízemí a přes kuchyni, kde jsem si vzala toast s nutellou jsem se dobelhala do auta ve kterém už čekala mamka. Kufr na internát jsem už měla od včerejška na zadním sedadle. "Tak, konečne jsi tady. Můžeme vyrazit, ty moje středoškolačko?" Jen jsem protočila oči, protože na mě mluvila jako na prvňáčka. "Ano mami, můžeme vyrazit."

Po cestě jsme pomlouvaly mého staršího bratra Jaye a povídaly si o klucích. Nakonec přišla řeč na mou novou střední školu. Překvapivě, pomyslela jsem si. "Miláčku, víš jak tam všechno chodí, že? I to, že jsou smíšené koleje? Z každého ročníku jeden. Občas se i stává, že jsou tři zástupci jednoho pohlaví a jen jeden zástupce pohlaví opačného" V tu chvíli jsem se zarazila. Rozčilovalo mě, jak odměřeně a klidně to říkala.

"Tak. To. Si. Děláš. Legraci! Mami, kdybych tohle věděla, nikdy bych o to stipendium nepožádala! Co když budu jediná holka mezi naprostými prasaty!" Dobře, o té škole jsem to věděla, jen jsem si to až do teď neuvědomila.

"Luko! Takhle nemluv! A i kdyby, kdykoliv mi můžeš zavolat a v nejhorším", ze své kabelky vyndala podezřelou lahvičku podivného tvaru, "tady máš pepřák."

"Mami, t-to není snad potřeba... J-já se ubráním sama! Mám s sebou pánev." Teď byla naopak zaražená moje matka. "Tak zaprvé. K čemu máš zatraceně pánev a zadruhé..", přerušila jsem ji. "K sebeobraně, samozřejmě. A abych si na pokoji v kuchyňce mohla dělat slaninu!". Mamka si povzdechla. "Dobře, ale slanina není dostačující důvod k tomu si brát na internát pánev. Takže ji nech v autě a ten pepřák si stejně vem!", řekla a vrazila mi ho do ruky. Něco jsem si potichu zabrblala a začala z batohu páčit pánev ven. Možná se vám zdám hodně energická, ale to mě vždy ve společnosti cizích lidí přechází. Jsem lehký sociofob. 

Po asi půl hodině cesty, během které jsem se s matkou moc nebavila, protože jsem byla pořád naštvaná za tu pánev, jsme dojely před mojí novou střední. Byla to soukromá škola pro zbohatlíky, ke kterým jsem bohužel také patřila. Před vchod a na parkoviště postupně přijížděli podobná auta jako je to naše. Předražené Mercedesy, Audi, Bently, Mustangy a občas i nějaký ten Rolse. Toho máme zrovny my. Když jsme zaparkovaly, vynesla mi máma kufr ke vstupní hale a byl čas loučení. 

"Oh, honey. Budeš mi chybět. Tak se nám s tatínkem bude stýskat!" Samozřejmě jsem věděla, že to není pravda, protože si užívají každou volnou chvíli, kdy jsem pryč. Objala jsme ji ale nazpět, abych ji udržela v iluzi, že ona mi taky bude scházet. "Tak," řekla a odtáhla se. "Doufám, že si to moc užiješ a najdeš spoutu nových kamarádů!" Na takové řeči jsem neměla náladu, takže jsem se to rozhodla ukončit. "Vždyť ano, mami. Dobře, tak se mějte hezky a pozdravuj tátu." Táta byl ráno už v práci, takže s námi nemohl jet. Pracují s matkou jako světově znamí archytekté. Ještě jsem mámě zamávala, otočila se, popadla kufr a vplula do haly.

Po asi dvaceti minutách přišel náš ředitel. Vypadal jako zcvrklá brambora, ale mně se líbil.

Když trošku popošel na menším výstupku, spustil. "Milí studenti. jsem váš nový ředitel Wendy." Po celé hale se rozezněl smích a tiché posměšky, že "je to přece holčičí jméno" a podobné. Bylo mi ho trochu líto. Ale nadalo mi to to a taky jsem se začala usmívat. Když se konečně všichni opět utišili, brambora opět promluvila. " Děkuji, jsem rád, že se vám mé jméno zamlouvá. Nyní, ale abych už pokračoval. Jak většina víte, koleje jsou smíšené. Z každého ročníku je v pokoji jeden." Opět se ozval šum hlasů a od pár lidí i znepokojení. Já jsem s tím po jízdě v autě už byla smířená. "Výuka začína zítra v 09:00. Dnes dostanete oběd, který se koná od 13:00 do 14:30 a večeři, která je od 18:00 do 19:30. Snídaně začíná v 07:30, tak stihněte včes výuku. Až budete odcházet z haly, dostanete prváci plánek školy a všichni už svůj denní rozvrh podle tříd, rozpis pokojů a klíče od nich. Ještě moment!", křikl po pár studentech, kteří již odcházeli. " Dnes večer se koná party na "počest" nového školního roku."

Když skončil výklad o zákazu drog a tak podobně, všichni jsme se vydali pro plánky.

Dobře. Jsem skoro u svého pokoje. Třikrát jsem po cestě zabloudila, ale útěchou mi bylo, že jsem nebyla jediná. Když už jsem chtěla odemknout dveře od pokoje 221 tak se najednou otevřely a někdo, kdo z nichy vyšel do mně vrazil. Skončila jsem na zemi a ten dotyčný spadl na mě. "Oh, kurva. Jsi v pořádku?", začal se mi omlouvat velký barevný flek. Asi se mi něco stalo. Nevidím ostře. Když jsem se po delší době s jeho pomocí postavila zvedla jsem hlavu, abych se podívala, kdo to všechno způsobyl. A stál tam on. Ano, on.

Dobrá! Je to tady! Konečně jsem kousek přidala! 

Doufám, že se líbilo. Tentokrát se pokusím přidávat denně. Snad❤️

Poprosím o názory, hlasy, komenty. Děkujuu

Btw. Nahoře máte Luku.😜