Loajalita skrz smrt

 rok 31 074 po bitvě o Pogský ostrov

,,Vaše Veličenstvo? Obdrželi jsme další dopisy. Jak od obyčejných obyvatel Erdamonu, tak od zahraničních vládců a politiků. Evidentně si každý dává záležet na tom, aby se vyjádřil k, ehm, nedávnému incidentu." ozval se monotonní hlas po její pravici.

Pomalu a velice opatrně se otočila. Těžká pyritová koruna na její hlavě se naštěstí ani nepohnula. Sebastian, ministr lidu, věrný patolízal a důvěrník v jednom, jí podal popsané pergameny a uctivě se vzdálil od trůnu. Nechtěla to číst, proto jen zběžně očima prolétla řádky. Zrádkyně. Odsouzeníhodné chování. Královská děvka. Chyba katastrofických rozměrů. Nadávky. Prosté i diplomatické.

Chyba. Udělala chybu. A královny nikdy nedělají chyby. Pokud ano, už nejsou královny. Určitým způsobem toho nelitovala. Byla to příjemná chyba. Lid to tak nevidí. Očividně, když se královna vyspí s diktátorem země, se kterou její království válčí už od počátku věků, lidé to neberou zrovna pozitivně. Kdo to mohl tušit. 

Její poddaní ji nenáviděli. Nebyla na trůnu ani rok, a už se jí rozpadal pod zadkem. Přesto toho nelitovala. Na chvíli byli jako Juliet a Romeia. Dva lidé, stojící na jiných stranách, sdílející chvíli. Odmalička byla zaslíbená lidu. Měla mu sloužit po zbytek svého života, a tohle byla jen malá rebélie, která se trošičku zvrtla. A teď bylo všechno špatně.

Naštvaně odhodila hromádku poznámek k její osobě na zem před trůn. Luskla prsty.

,,Mám..?" optal se Sebastian opatrně.

,,Ano." přikázala mu.

Sehnul se, uchopil pergameny, a začal je jeden po druhém trhat na kousíčky. Královna to s uspokojením sledovala. 

,,Musí to přestat." prohlásila chladným hlasem.

,,Jestli si to tak přejete. Všechny přípravy by za mžik měly být dokončeny." nabídl okamžitě informaci. Královna se ironicky pousmála.

,,Jako kdyby se ještě někdo zajímal o to, co já si přeji. Řekla jsem, že to musí přestat, ne že je to mé přání. Moje království je rozvrácené zevnitř. Můj lid mě nerespektuje. Sambova vojska obsadila hraniční oblast u Adanaku, a my nejsme zrovna ve stavu k provedení protiútoku. Je to jediný způsob, jak můžeme přežít." vysvětlila mu netrpělivě.

,,Tak Sambova vojska? Vy si tykáte? Není to trochu nevhodné vzhledem k situaci?" rýpnul si Sebastian.

,,Dost! Nemám náladu. Nezapomínej, navzdory tomu, že jsi nejlepší vlezdoprdelka na mém dvoře, pořád se tě můžu jednoduše zbavit." smazala mu posměšný výraz z tváře, prudce vstala, a vydala se rychlou chůzí na druhou stranu trůnního sálu. ,,Jdeme"

,,Ovšem vaše Veličenstvo. Omlouvám se vaše Veličenstvo. Už chvátám vaše Veličenstvo." pospíšil si, a s předstíranou pokorou se připojil po bok královny.

Vstoupili na vyvýšenou terasu nacházející se nad rozlehlým prostranstvím. Nádvoří bylo plné lidí. Všichni napjatě čekali, co se bude dít. Někteří verbálně projevující své názory, jiní jen s očekáváním dobré podívané.

Zhluboka se nadechla. Těžká, nepohodlná koruna jí sklouzla trochu na stranu. Nenápadně ji narovnala, znovu se nadechla a rozhlédla se po davech.

,,Můj lide." promluvila, a její hlas se rozléhal po celém dvoře. ,,Procházíme těžkými časy. Důvěra je vzácná, ale o to více důležitá. Nesmíme nechat naše nepřátele poštvat nás proti sobě. Spolupráce. Jednota. Tak budeme schopní přežít i na dále. Malumská vojska sice učinila jisté pokroky, ale jejich motivací je strach. Když budeme jednotní, nemají šanci. Žádám vás jako vaše královna-"

,,Zkurvila si svoje království!"

,,Sambova čubko!"

,,Třeba ty vojska potáhnou domů, když se s nima vyspíš.."

,,Tak dost!" zahřměla královna. ,,Rozumím tomu, že moje loajalita může být zpochybňována. Ale ujišťuji vás, jsem věrná svému království. Vám." Pokynula rukou. Dva vojáci vytáhli na pódium snědého muže. 

,,Předhazuji vám.. Diktátora!" pronesla mocným hlasem. Dav oněměl. To nikdo nečekal.

Tento muž byl v podstatě mýtem. Noční můrou strašící děti před spaním. Nedotknutelný. Dokud se s ním nevyspala. Když se to rozneslo,
málo kdo to chápal. On pro ně nebyl člověk. Nevěděli, že je jen figurkou v politice jeho země. Ve skutečnosti byl spíš hercem pro efekt. A tady splní svojí úlohu. Poprava veřejného nepřítele vždy pozvedne morálku národa. Nezmění to nic na jejich situaci ve válce, oni si vždycky najdou někoho, aby hrál jejich usměvavého panáčka, ale to prostí lidé netuší. Cítí se zrazeni královnou, a ona jim musí dokázat, že je hodna jejich následování. 

Myslí si, že bylo těžké, ho zajmout. Přitom stačilo nalákat ho do pasti pomocí pravdy. Pravdy, kterou teď věděli oba dva. A ani jednoho to nezastavilo. 

Na vyvýšený prostor vystoupal voják se zdobeným mečem v ruce. Podal ho královně. Bylo tradicí a vyjádřením úcty k popravovanému, aby čin vykonal ten, kdo vynesl rozsudek. Královna se chopila meče a přistoupila k Diktátorovi.

Zvedl hlavu a upřel svůj intenzivní pohled jí do tváře. ,,Nedělej to."

S lítostí se podívala do jeho zelených očí. Možná tohle byla ta chyba, které bude skutečně litovat. Obrátila se na lid. Ne, musí to udělat. Nasadila chladnou, lhostejnou masku a pronesla: ,,Tímto tě Sambo Adanakský, diktátore Malumského království, odsuzuji k okamžité smrti mou rukou."

Zvedla meč a setnula mu hlavu.

rok 31 084 po bitvě o Pogský ostrov

Sledovala malého chlapce hrajícího si s dřevěným mečem. Smál se. 

,,Mami! Mami, koukni! Už mi to docela jde!" zvolal vesele a v zelených očích se mu odráželo světlo.