Morsmordre

Prolog

Ennio Morricone - The Ecstasy of Gold

---
Věnováno BeatrisieRosseau. Protože bez ní by tenhle příběh nikdy nevzniknul.
---

A vysoko na temném nebi se skvělo Znamení zla.

Temnotu noci prosvětlovaly paprsky světel, vzduch se chvěl bolestnými, zlostnými a vzrušenými výkřiky. Černé postavy se neviděny na pozadí noci míhaly mezi stromy. Nikdo neměl šanci je zahlédnout.

Běžící kouzelník, plášť za ním jen vlál, zmizel uprostřed kroku, k hvězdami posetému nočnímu nebi se zvedl sloup černého dýmu. Jen sotva pár chvil se vznášel a kroutil ve vzduchu nehybně, jen aby jako šíp vystřelený z tětivy luku, jako kletba z hrotu hůlky, se rozlétl k do tmy zářícím oknům věží vysoko se pnoucího hradu.

A vysoko na temném nebi se skvělo Znamení zla.

Zuřila válka. Bitva, kterou to všechno začíná. Pokud však vůbec kdy skončilo.

Bílé záblesky na straně jedné, černé stružky kouře na straně druhé. Vzduch jiskřil nabitý létajícími kletbami, jen sršel energií. Stačila by pouhá jiskra, a exploze by se stala nevyhnutelnou.

Obránci dobra proti služebníkům zla. Čistá krev proti smíšené. Rody proti rodům. A přátelé proti přátelům.

A vysoko na temném nebi se skvělo Znamení zla.

Mezi temnými stíny se mihnul záblesk. Nepatrný stín světla v moři temnoty.

Tím stínem byla dívka.

Na první pohled se nelišila od ostatních spolubojovníků kolem sebe. Až příliš bledé zápěstí hyzdilo černé tetování lebky, z jejíchž rozevřených čelistí se ven na předloktí kroutil had. V očích jí plála nenávist a odhodlání, v ruce pevně svírala hůlku, až jí zbělaly klouby.

Přesto však byla něčím odlišná.

Všichni ostatní hrdě nesli jména čistokrevných. Její krev byla ryze mudlovská.

A vysoko na temném nebi se skvělo Znamení zla.

Ochranný štít kolem hradu, vyživovaný silou spojení nejlepších čarodějů bránících poslední naději budoucnosti, hlasitě zapraskal a zajiskřil pod náporem kleteb, na zlomek okamžiku zazářil svou siluetou proti temnotě noci.

A zmizel.

Temné kouře se rozryčely vítězným pokřikem, třebaže boj se ani zdaleka ke konci neblížil. Bojovníci ve službách zla se rozběhli vstříc hradu s jedním jediným cílem.

Zabíjet.

A vysoko na temném nebi se skvělo Znamení zla.

Jen jediná duše se zmítala v rozpolcení.

Známé tváře, tolik by mohlo stačit, aby se vůle zlomila, aby se hůlka mohla stočit hrotem proti vlastním řadám.

A on si to až příliš dobře uvědomoval.

Neštítil se zaútočit proti svým. Udeřit do zad.

Ta kletba mu splynula z bezkrvých rtů, jako by byla stejně přirozenou jako dýchání.

„Avada kedavra."

A vysoko na temném nebi se skvělo Znamení zla.

---
Jak už bylo řečeno v anotaci, svět Harryho Pottera nikdy nebyl z těch, do nichž jsem plánovala zabřednout. Nu, stalo se.

Budu se rozhodně snažit aktualizovat pravidelně - pár částí už mám předepsaných, nicméně vskutku častá aktualizace (závisející i na vaší aktivitě - možná to dotáhneme i na kapitolu denně!) započne z mé strany až po sepsání epilogu.

Nu, zbývá už teď jen jedna jediná otázka. Chtít názor po pouhém prologu je asi nelogické, přesto, jak se líbí? Stojí za to pokračovat?