Středozemě v nebezpečí - část 6. - Přívrženci Modrého čaroděje

4. kapitola

Elwing

Následující den byl ještě o něco odpočinkovější než ten předchozí. Počasí se drželo v celkem příjemném rozmaru, takže naše práce nebyla zbytečná. Dopoledne jsme podnikli vše důležité včetně pravidelné obchůzky po lese. Bron měl výbornou náladu, což se projevovalo jako všemožné skákání a běhání po okolí. Užívala jsem si jeho radost, samotnou mě to těšilo. 

Vlk mě ještě doprovodil zpátky k pařezu, než se vypravil na lov. Domluvili jsme se spolu, že si dnes obstará vlastní oběd. Okamžitě odběhl, nyní tichý a nebezpečný. Byl to pravý lovec. 

Vstoupila jsem do společných prostor domu, kde odpočívali ostatní. Ptáček seděl na stolku u pohasínajícího krbu a Sebastian na područce jednoho z křesel. 

„Jak jste se tu měli vy dva?" ptala jsem se jich s úsměvem. 

Otočili se ke mně, každý se svojí zvířecí odpovědí. Nejprve jsem šla zkontrolovat zdravotní stav ptáčka. Už se netřásl a pohyblivost křidélek se postupně zlepšovala. Na létání to ještě nebylo, ale těžko říct, zda to pořádně uměl před tím incidentem. Zdál se být hodně mlaďounký. Hmm, kdyby tu byl Radagast, jistě by to věděl. 

Zatím jsme od čaroděje nedostali ani krátkou zprávu a netušili jsme, co jej tolik zdrželo. Rozhodla jsem se, že se tím nebudu trápit, alespoň prozatím. Přesto mi to v takových chvilkách vrtalo hlavou. Znovu jsem se narovnala, protáhla si unavená záda a rozhlédla se. 

„Přiložím pár polen do ohně, rozdmýchám ho a můžeme se pustit do vaření oběda. Co říkáš Sebastiane? Pomůžeš mi?" 

Ozvalo se tiché zamlaskání, jak se ježek líně přetočil na bříško. Pak rychle odcupital do kuchyně. Já vyšla ven, v kůlničce u domu jsem pobrala novou zásobu polínek a vrátila se ke krbu. Při skládání dřeva vedle krbu jsem si nešikovně zadřela třísku do dlaně. Sykla jsem bolestí. Po bližším ohledání se tříska ukázala být tak maličká, že se nedala jen tak vyndat. Nechala jsem to být, vyndám ji později. 

Vlastně mě stále ještě udivovalo, jak málo mě takové věci rozhodí. Od života v pohodlí hradu jsem se dostala opravdu daleko. Tento myšlenkový pochod mě zavedl až ke vzpomínce na bratra. Nepříjemně se mi sevřelo srdce, když jsem si uvědomila, jak zle na tom musí být. 

Mlčky jsem přiložila nejmenší dřívka ke žhavým uhlíkům. Pak jsem se sehnula a rozfoukávala je. Za několik minut už přede mnou praskal krásný oheň. Znatelně se oteplilo. Ptáček moji práci ocenil spokojeným zazpíváním. 

„Rádo se stalo," řekla jsem na cestě do kuchyně. 

Pečlivě jsem si umyla ruce, ale když jsem se podívala, s čím potřebuje Sebastian pomoct, měl již oběd téměř hotový. Několikrát jsem mu poděkovala. Nechala jsem jej hlídat vařící se jídlo a dala jsem se do vyndávání té zatoulané třísky. Trvalo to déle, než mi bylo milé. Ranku jsem znovu očistila a pak už konečně přišel čas na obědvání. Všichni tři jsme si společné stolování užili. 

Zbytek dne proběhl pokojně s další prací venku. Bron se mezitím stihl vrátit, byl celý od hlíny a dásně měl potřísněné krví. 

„Koukám, žes byl úspěšný." 

Zavrtěl ocasem. Po dokončení všech povinností jsme, teď už všichni čtyři, seděli u krbu. Jen jsme tak lenošili, nikomu se nechtělo příliš hýbat. 

„Nuže, jak ti budeme říkat? Potřebuješ přece nějaké jméno," oznámila jsem malému ptáčkovi. 

Byla jsem si poměrně jistá, že je to sameček. Vyhledala jsem si jeho druh v Radagastově knize, měl přesně to samé zbarvení. Zvědavě si mě prohlížel. Vypadal skutečně zaujatě, až mě to rozesmálo.