Save me ×Justin Bieber FF×

21.část-"No more fights"

Probudí mě otevření a následné zavření dveří.

Posadím se.

Justin!

Nebyl doma tři dny. Tři dny! A teď se vrátil. Rychle jsem vylezla z postele a pospíchala jsem, abych ho dostihla, než se zavře ve svém pokoji. I když popravdě nemám ponětí, co mu řeknu. Vynadám mu? Praštím ho? Vyčtu mu, že je to zasranej bastard, protože se mi tři dny neozval, zatímco jsem tady umírala strachem o něj? Jo přesně tohle všechno udělám!

Ale když jsem vylezla ze svého pokoje a viděla ho stát na vrcholu schodů, udělala jsem něco, co jsem nečekala.

Rozeběhla jsem se a skočila mu do náruče. Ruce jsem mu obalila kolem pasu a hlavu jsem mu položila ke krku. Justin byl ze začátku zmatený mým chováním, ale později se uvolnil a položil kolem mě ruce také.

„Hrozně jsem se bála“ zamumlala jsem mu do krku. „hrozně, hrozně moc.“  Justin na to nic neřekl, jen mě sevřel pevněji. Po pár minutách jsem se od něj odtáhla a podívala jsem se mu do tváře. Vypadal normálně. Lépe než bych čekala. Byl čistý, odpočatý a ani se mi nezdál naštvaný.  Chtěla jsem mu zase vpadnout do náruče a objímat ho celou noc, ale náhle mě zaplavil šílený vztek.

Takže on si někde tři dny trajdá, je v pohodě a nemůže mi dát vědět, když mu muselo dojít, že o něj mám strach?

Když jsem mu dala facku, překvapila jsem tím nejen jeho, ale i mě.  Justin zase nic neřekl, jen si protřel rukou červenou tvář a podíval se na mě.

„Nic mi na to neřekneš?“ zeptala jsem se překvapivě tiše. On jen pokrčil rameny a vložil si ruce do kapes džín.

„kdes byl?“ On zase jen pokrčil rameny a mlčel. Je sakra němej? Celou tu dobu, co je tady, neřekl ani slovo.

Náhle jsem vystartovala a začala ho mlátit hlava nehlava. Pěstmi jsem ho mlátila do hrudi, do obličeje, prostě všude, kde se naskytla příležitost. Možná si řeknete, že jsem blázen, a možná vážně jsem, ale iritovalo mě, jak byl klidný a jak se tvářil, jako by ho nic netrápilo, jako by mu na ničem nezáleželo. Jako by mu nezáleželo na mě…

Justin chytil moje ruce, abych ho už nemohla znovu praštit. „uklidni se“ řekl tiše.

„Uklidni se?!“ vyprskla jsem. Můj hlas byl až moc hlasitý oproti jeho tichému.  Držel mě za ruce tak dlouho, do té doby než jsem se přestala bránit. Pak mě pustil.

A já jsem na něj znovu vystartovala. Začala jsem ho mlátit, než mě znovu nechytil. Pak jsem se uklidnila a začala jsem zhluboka dýchat. Dost mě to unavilo, před pár minutami jsem ještě spala a byla půlnoc, takže jsem se nedivila, že jsem byla náhle takhle unavená.

Justin nic neřekl, jen mě pustil a zamířil k sobě do pokoje. Ale nezavřel, jak jsem od něj čekala, dveře nechal otevřené, což jsem pochopila jako pozvánku pro mě. Když jsem vešla, Justin seděl na posteli s rukama na jeho kolenech.

„Chápu, že ses bála.“ Řekl. „byl jsem blbec, že jsem ti nezavolal a nebral jsem ti telefony. Omlouvám se“

„Ty se omlouváš?!“ vyprskla jsem. „jen tohle? Nehodláš mi říct kdes byl? S kým jsi byl? Nebo cos ksakru dělal?!“ křičela jsem.

Justin sebou nad výškou mého hlasu ani netrhl, jen zavtěl hlavou a rukama si protřel oči. „Jsem kurva tvá přítelkyně! Měla bych to vědět!“

„Varoval jsem tě!“ zakřičel náhle, až jsem sebou trhla. „Varoval jsem tě, že jsem plnej sraček a tys řekla, že to zvládneš!“

„Myslela jsem, že zvládnu, všechno co mi o sobě řekneš! Nemyslela jsem tím to, že mi budeš všechno zatajovat! Že budeš mizet a že se mi několik dní neozveš! Takhle vztahy nefungujou! Křičela jsem tak moc, že když jsem skončila, pálilo mě v krku.

„Mýlíš se“ řekl Justin. „Vztahy jsou o tom, že se dva lidi milujou, a že se respektujou“ Podíval se na mě s něhou v očích. „A já to dělám. Miluju tě a respektuju tě dost na to, že tě nebombarduju otázkami. A ty? Ty mě možná miluješ, ale ne dost na to, abys mě i respektovala.“  Respektuje mě? A co Zach? Justin se vždy dozví, když s ním mluvím a pak mi to vyčítá. Mám chuť mu to říct, ale pak se na to vykašlu. Tohle není o tom.

„Jak můžeš vědět, jak moc tě miluju?!“ podívala jsem se mu do očí. Tyhle slova-Miluji tě- by se měli vyslovovat úplně jinak, tišeji, s něhou. Já ale na Justina místo toho křičím, vím, že se musím uklidnit, ale nemůžu si pomoct. Jak mi může říct, že ho dost nemiluju?

„Miluju tě sakra“ stále jsem křičela. „a proto tohle všechno dělám. Chci ti pomoct, ať máš jakýkoli problém, ale nemůžu, když nevím jaký je“

„Ale ty už mi pomáháš“ On taky křičí. „Co pak to nechápeš?! Pomáháš mi už tím, že seš se mnou, a že ve mně věříš“ mluvil čím dál tišeji. Přešel celý pokoj až ke mně a vzal mi obličej do rukou. „Nic víc nepotřebuju. Nic jinýho mi nepomůže“ setřel mi slzy s tváří. Ani jsem nevěděla, že brečím, ale teď už jsem nedokázala přestat. Vzlykala jsem a slzy mi už tekly proudem. Už jsem se s ním nechtěla hádat. Nemělo to cenu, každý z nás měl na něco odpověď a na ničem jsme se stejně neshodli.

No… Možná na jedné věci jo.

„Miluju tě“ vzlykala jsem a políbila jsem ho. 

„Miluju tě“ odpověděl mi Justin a políbil mě zpátky. Líbali jsme se, jakoby bylo všechno zapomenuto. A ono vlastně bylo.

Došlo mi, že nemá cenu od něj žádat odpovědi, když mi nechce odpovědět. Měl pravdu, musím ho respektovat. Jednou, jednou mi možná řekne jaký je jeho život. Ale už se s ním kvůli tomu nebudu hádat. Nikdy.

 Když se mi tahle myšlenka objevila v hlavě , z ramenou mi spadla neviditelná tíha a já se ještě víc opřela do polibku. Justin se mnou v jeho náručí zamířil k posteli, na kterou mě položil.

Svléknul mě.

Já svlékla jeho.

A potom mezi polibky a zamilovanými slovy šeptanými od nás obou do mě vnikl.

Tak s touhle částí jsem absolutně nespokojená. Takže jestli se vám nebude líbit- omlouvám se za to, ale snažila jsem se přidat dneska část a musela jsem pospíchat, protože toho mám dneska vážně hodně a já vás už nechcí dál zanedbávat.

Ale budu se vám to snažit vynahradit v další části, která bude trošku žhavější a ve které se konečně dozvíte Justinovo tajemství:))

Vážně vás ale prosím o víc komentářů než bylo posledně. Sice se vám nedivím, protože přidávám málo, ale když je víc komentářů, líp mě to nakopne a tudíž je část potom lepší:) Takže prosím alespoň o 4 komentáře.