Chronicles Of Kath'edril: The Fifth Son [CZ]

Prolog

Rok 1089

,,Prosíme všechny civilisty, aby nepropadali panice a v klidu se přesunuli do evakuačních lodí." Hlásil rozhlas dokola a chaos se pokoušel převzít kontrolu nad situací.

Náměstí malého městečka se hemžilo vyděšenými lidmi, kteří se chtěli dostat co nejdříve pryč, i přesto že nikdo z nich nevěděl co se vlastně děje. U vstupu do evakuačních lodí stáli vojáci, kteří pečlivě vybírali, kdo se do nich dostane a kdo ne.
Po dvou hodinách bylo lidem oznámeno, že již není místo a všichni neurození byli vládou ponecháni na pospas neznáme hrozbě.

,,Pojďme do Kostela! Nios nás ochrání!" zavelel jeden z mužů a všichni lidé ho následovali jako ovce svého pastýře, tedy až na jednoho. Byl to asi 19 letý mladík s bílími vlasy, kterému se na krku houpal malý zlatý kříž.

,,Hej Milénie!" ozvalo se z davu ,,Pojď se modlit s námi! Nios nám jistě pomůže." onen hlas patřil tomu samému muži, který před pár minutami promlouval k davu.

,,Všichni víte, kdo je mým Bohem, stejně jako ty Kornélie víš, že se nikdy nepokloním jinému bohu." pravil odvážně Milénius a rozešel se do neznáma. lidé ho ignorovali a následovali Kornélia do Kostela.

,,Niosi, tys ten, jenž vládne zemi i nebi, smiluj se a zachraň své věrné!" Znělo z kostela sborově a vše kolem mlčelo, ani ptáci ani městem protékající řeka neměli odvahu zvednout své hlasy a jen tiše naslouchali modlitbě oněch lidí bez naděje.

Během jejich modliteb se začala země otřásat a při každém otřesu se jejich modlitby stávali hlasitější a hlasitější.
,,Vidíte? Nios vyslyšel naše modlitby! Jistě poslal své vojsko a to teď devastuje ono nebezpečí!" ozývalo se z modlícího se davu, ale nikdo z nich netušil, že právě tyto otřesy jsou ono nebezpečí.

Dveře kostela se náhle otevřeli a v nich stál udýchaný Milénius.
,,Copak milénie? snad jsi se nepřišel modlit k Niosovi? Nebyl jsi ještě před hodinou zcela věrný svému Bohu" pravil s posměchem Kornélius, který sám sebe považoval za vůdce skupiny.
,,Kornélie pojď ven, jinak jste všichni dětmi smrti!" snažil se je varovat Milénius, avšak jeho varování vyznělo do prázdna. Když Milénius pochopil, že tudy cesta nevede, otočil se a znovu odkráčel do neznáma.

Mezi modlitebníky zavládlo napětí a pět lidí se rozhodlo Milénia následovat.

„Milénie zachraň nás!" volali a snažili se ho dostihnout. Nejdříve si drželi odstup, kvůli staletí trvajícím předsudkům vůči vyznavačům takzvaného "bezejmenného boha".

„Proč mě následujete? Cožpak jste se nemodlili k Niosovi? Cožpak jste to nebyli vy kdo mne odsuzoval?" Milénius mluvil v klidu a s rozvahou, až se ona pětice utápěla v údivu.

„Odpusť nám Milénie! Byli jsme zaslepení." pravil pohledný třicátník.

„Dobře odpouštím vám." řekl Milénius s radostným srdcem „Pojďte se mnou, neboť mi můj Bůh ukázal, kde mám přečkat toto období hrůzy." pravil a bez váhání se rozešel do hor.

Cestou mezi sebou oněch pět lidí diskutovalo o slovech Milénia.
Nemohli totiž pochopí, jak je možné, že ke Miléniovi jeho Bůh mluví.

„Jsme zde. Toto jest místo, kde budeme v bezpečí." s těmito slovy Milénius otevřel poklop, který dominoval zatarasenému jeskynnímu vchodu.

„ Děkujeme ti Milénie, stejně jako děkujeme tvému Bohu za to, že k tobě promluvil v tomto čase temnoty." a s těmito slovy zmizela ona šestičlenná skupina v útrobách jeskyně.

S každou minutou se země otřásala silněji a nebe se stávalo krvavějším. mohutné stavby, které symbolizovali lidskou sílu padaly k zemi a spolu s nimi naděje všech neevakuovaný lidí.

Pak se to stalo, přesně o půlnoci se na zem spustila krvavá smršť a vše živé čeho se dotkla, byť jen kapka té tekutiny, bylo změněno na krvavý krystal.

V tento den přestal být člověk pánem stvoření.
V tento den započalo lidské soužení a hledání způsobu, jak obnovit zemi a její bývalý řád.

Mějte se pěkně!
Xávi