My IronMan

Kapitola 2.

Pohled Petera

Hodil jsem učebnici do batohu a se zvukem zvonění vyběhl ze třídy. Ihned jsem se pomocí pavučin dostal do mého pokoje, abych se mohl převléct do obleku.

,,Zlato? Ty už jsi doma?"

Zavolala teta May. Sakra. Dneska neměla být doma... Jinak bych to vzal dveřmi.

,,Ehh..."

Musel jsem si rychle něco vymyslet, aby to nevypadalo, že jsem superhrdina Spiderman.

,,Jo, já... Už jsem tady, ehh..."

Otevřely se dveře a v nich teta May. Jen tak tak jsem stihl schovat právě vytáhnutý oblek.

,,Ty mi něco tajíš? Nemusíš lozit oknem, použij dveře, jako normální člověk."

Automaticky jsem se začal škrábat na krku a začal se potit.

,,Ne, nic ti netajím, jen... Byla to sázka, jo."

Teta May se podezřívavě ušklíbla a položila si ruku k bradě.

,,Chci vědět, jak jsi vylezl až nahoru? Asi ne. Ale slib mi, že příště už se to nestane."

,,Uhh určitě, teto May. Já jen teď... Musím jít. Fakt spěchám. Půjdeš prosím...?"

Chápavě pokývala hlavou a zavřela za sebou dveře. Ihned jsem je pomocí pavučiny zamknul a rychle se oblékl do mého obleku Spidermana. Oblek je dost o ničem, ale co si budem... Vyrazil jsem do ulic pomáhat lidem, jako každý den. Jenže dnešek byl naprosto speciální.

***

,,Ale notak! Já se jen snažil-"

,,Vypadni z mé zahrady ty zmetku!"

Jen tak pro informaci. Na zahradě jedné paní byl prasklý bazén a voda se valila ven, tak jsem ho musel jít spravit, že jo. Jenomže paní se to nelíbilo a než jsem stihl cokoliv vysvětlit, začala po mě házet domácí perníčky.

,,Hej! Ne! Nehažte..."

,,Ven z mé zahrady, chuligáne!"

,,Mmm, jo, hned paní, ale ty perníčky jsou fakt skvělý!"

Řekl jsem s plnou pusou a v mžiku jsem odskákal po pavučinách pryč. Řekl jsem si, že se porozhlédnu kolem, v této části města jsem ještě nebyl. Díky stromům jsem se pohupoval dál a rychleji. Letěl jsem vzduchem a připravil se vytvořit další pomocnou pavučinu, když jsem slyšel nějaky rachot. Podíval jsem se směrem, odkud to šlo a...

,,Ahhh!"

Zakřičel jsem z plných plic. Hned na to do mě narazila velká kovová... Panebože.

Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatoval z tvrdého nárazu. Zavrtěl jsem hlavou a sedl si. Podíval jsem se směrem dál a tam ležel Ironman. Byl z půlky zahrabaný pod hlínou v zemi, do které tak rychle narazil. Z hlavy jsem si utřel krev a nějak se pokoušel dopotácet k Ironmanovi.

,,Eh... Pane Starku? Jste... Jste to vy?"

Nikdo nic. Přišel jsem až k němu a pokusil jsem se ho přetočit na záda. Chvíli mi to zabralo, ale nakonec jsem ho přetočil. Opravdu jsem byl tváří v tvář Ironmanovi. Už od malička jsem byl jeho velkým fanouškem a dokonce jsem ho jednou i potkal, ale to už je hodně dávno.

,,Pane Starku?"

Řekl jsem opatrně. On stále nehybně ležel v obleku Ironmana. Když stále neodpovídal, rozhodl jsem se s ním zatřást.