Středozemě v nebezpečí - část 6. - Přívrženci Modrého čaroděje

23. kapitola

Elwing

Když jsem přišla k sobě, svět kolem byl ponořen do tmy. Museli mě nést několik hodin. Chvíli jsem si nemohla vzpomenout, co se to děje. Jakmile jsem si všechno uvědomila, pocítila jsem na hrudi obrovský tlak. Zvířátka jsou zavřená v pařezu, nemohou se dostat ven a nikdo jim nepomůže. A můžu za to já. Najednou jsem byla ještě unavenější než předtím. 

Dva zloději mezi sebou mluvili. Zdálo se, že hledají místo k utáboření. Nedělali si žádné zvláštní starosti se skrýváním, dobře věděli, že je nikdo nesleduje. Na míle daleko nebyl v lese nikdo jiný, než jejich síť informátorů. Konečně objevili rovné místo pod větvemi statných smrků. Tam budou chráněni před padajícím sněhem a trochu snad i před prudkými poryvy větru. 

Nejspíš jsem se pohnula, protože mě Travis sundal. 

„Hele, už je vzhůru," řekl lhostejně. 

Podlomila se mi kolena, ale dovolil mi, abych se o něj zapřela. 

„Takže už jsi zase s náma," podotkl Edgar s úšklebkem na tváři. 

Oba se pomalu nasoukali pod nejnižší větve. Zůstala jsem stát venku a nešťastně je sledovala. Když jsem teď znovu byla sama, začínala mi být zima. Chladný vzduch se mi dostával na kůži, až jsem se otřásla. Ozvaly se mi řezné rány na pravém předloktí, jako by se znovu rozevíraly. Silně jsem místo stiskla druhou rukou. 

„Říkal jsem, že už na mě nezapomeneš," smál se Edgarův ledový hlas. 

„Pojď sem, holka. Dneska tě zmrznout nenecháme," poznamenal Travis a posunkem mi naznačoval, ať se k nim připojím. 

Bylo to to poslední, co bych chtěla udělat, ale copak mám jinou možnost? Tady co nevidět promrznu úplně. Jeden krátký okamžik jsem uvažovala, zda by nebylo lepší prostě umřít. Tihle dva by měli obrovský problém donést silmarily komukoliv kamkoliv, mágovi by odpadla možnost využít mě ke své magii ve Středozemi, ať už plánoval cokoliv. Dávalo to docela smysl. 

Začínal se mě zmocňovat hluboký smutek. Vědomí, že by má vlastní smrt mohla vyřešit několik závažných věcí, bylo těžké unést. Dnes v noci se to však nemělo stát. Když jsem nadále jenom stála, vylezl Edgar znovu ven, aby mě podrážděně zatáhl dovnitř. 

„Co tu blbneš? Neříkala jsi náhodou, jak ti vadí zima? Tady si sedni a přestaň se tvářit jak hromádka neštěstí!" posadil mě vedle sebe. 

Z druhé strany jsem měla Travise, takže ke mně proudilo úplně nejmíň chladného vzduchu. Objala jsem svá kolena, abych se izolovala ještě víc. Oba dva muži se začali probírat svými zavazadly. Postupně vytahovali deky, nějaké jídlo a vodu. Oheň dělat nechtěli, protože neměli v plánu držet hlídku. Větve by mohly vzplanout. 

Hovořili o nových informacích, které zřejmě dostali za cesty. Mí přátelé se dostali do lesa, kde je hlídky k večeru ztratily. Zoufale jsem si přála, aby se jim nic nestalo. Po další půl hodině už byla taková tma, že už nemělo smysl dál zůstávat vzhůru. Než se však zloději uložili ke spánku, ještě řešili, co udělat se mnou. 

„Necháme ji tady mezi náma, ne? Měla by tak bejt v teple." 

„Jo, s tím souhlasím, Travisi. Jen říkám, že bychom ji měli svázat." 

„Svázat? Myslíš, že se jí bude chtít utíkat do tý zimy? Tak hloupá přece není." 

Edgar se na mě zadíval. Bez zájmu jsem mu pohled oplácela, bylo mi jedno, co udělá. 

Zamyšleně promluvil. „Ne, není hloupá, to už nám dokázala. Ona nebude chtít utéct. Mohla by se ale pokusit o sebevraždu." 

Poslední slovo mnou projelo v dlouhé nepříjemně šimrající vlně.