Středozemě v nebezpečí - část 6. - Přívrženci Modrého čaroděje

29. kapitola

Elwing

Seděli jsme všichni v jenom kruhu. Země byla pokrytá sněhem, proto jsme pod sebou měli nejrůznější kusy oblečení a deky. Vzduch byl dnes obzvlášť mrazivý, ale my se nemohli ohřát u ohně. Každý sám se choulil ve svém kabátu, zatímco jsme večeřeli. 

Využila jsem této klidné chvilky, abych si každého z přátel pečlivě prohlédla. Neviděla jsem je tak dlouho a oni se mezi tím pořádně změnili. Radagast byl opravdu pohublý, zdálo se, že hodně zeslábl. Věděla jsem, že to byl jeden z důvodů odhalení pařezu. Musel si prožít krušné chvíle. 

Liam vypadal starší než dřív. Jeho rysy se zostřily i přes neupravené strniště na bradě. Uvědomila jsem si, že je v tomhle nebezpečném kolotoči kvůli mně. Rozhodl se mi pomoct i přes moji lež, i přes to, že dříve obdivoval Doriena. A dodnes zůstává po mém boku. 

Emcee stále působil jako pevná neochvějná skála. Trpaslíci to asi mají v krvi. Za ty týdny, co byl pryč, se však přece jen něco změnilo. V jistém směru se nám ostatním otevřel. Viděla jsem ho zuřit a ničit nepřítele, žertovat s úředníkem, strachovat se o mé zdraví, dokonce mi dokázal být nablízku. Byla to úžasná změna. 

Mé city k němu se snad ještě prohloubily. Cítila jsem to pokaždé, když se na mě podíval. Občas mě pobavila některá situace, ve které ještě neuměl včas zareagovat. Jeho zmatený výraz jsem znala dokonale. 

Čím déle jsem se na ně na všechny dívala, tím silnější emoce mnou cloumaly. Skončilo to slzami, jež se mi začínaly tvořit v očích. Až do toho okamžiku bylo všude ticho, nikomu se nechtělo mluvit, raději jsme si všichni hleděli svého jídla. 

„Stalo se něco?" ptal se Radagast, jakmile zahlédl můj výraz. 

Snažila jsem se zůstat v klidu a pouze zavrtěla hlavou. Všechny obličeje se teď upínaly na ten můj. Cítila jsem slabý žár ve tvářích, jak můj organismus reagoval na náhlou pozornost. 

„Tak proč pláčeš, drahá?" pokračoval s měkkým úsměvem. 

Nebylo vyhnutí, musela jsem promluvit. Pokoušela jsem se vyjádřit své myšlenky. 

„Já... nechtěla jsem... Já jen, že jste tu se mnou. Jsme všichni spolu...," slzy se v tu ránu rozutekly dolů, „myslím, že jsem prostě dojatá." 

Viděla jsem, jak se jejich výrazy mění. Nejprve byli ostražití, možná si mysleli, že mě něco bolí. Nyní se Radagast usmíval ještě víc a Liam nasadil svůj výraz typu ‚ó, to je tak roztomilé,' který na mě občas dělával. Emcee byl opět zmatený, až mě to rozesmálo. 

V rychlosti jsem si zakryla obličej rukama. „Nedívejte se tak na mě," žádala jsem je statečně. 

Už jsem dočista nezadržitelně plakala, ačkoliv jsem v tu samou chvíli nevěděla, jestli je to štěstím, smíchem nebo lítostí. 

„Za tohle se přece nestyď," smál se čaroděj. 

Liam se zvedl a přesunul se ke mně. Objal mě i s rukama, které jsem měla pořád na obličeji, a pomalu se se mnou kýval ze strany na stranu. 

„My tě máme rádi, Elwing. Jsi přece naše princezna." 

Tentokrát se mi podařilo promluvit s mnohem větší důvěrou ve svůj hlas. „Já vás mám taky ráda."

Emcee

V emocionální chvíli s Elwing jsem opět nevěděl, co dělat. Nakonec jsem snad nemusel dělat nic, přešlo to samo a my v klidu dojedli. 

Zima byla teď večer silnější než přes den. Brzy jsme si našli místa na spaní a já šel tentokrát na hlídku první. Elwing jsme opět řekli, že může prospat celou noc, protože střídání ve třech bylo dostatečně dobré. Když jsem viděl ulehat čaroděje, na něco jsem si vzpomněl. 

"Ty, Radagaste. Nemáš náhodou nějaký tabák?" zeptal jsem se ho. 

Usmál se a začal sahat po svých mnoha a mnoha kapsách u kabátu. "Ale jistě, Emcee," odpověděl mi, "tady máš." 

Podal mi malý kožený sáček. Když jsem ho otevřel, krásně voněl. Spokojeně jsem se usadil mezi kořeny jednoho z větších stromů. Nacpal si dýmku, vytáhl sirky a zapálil si. Slabé světýlko z žhnoucích uschlých listů snad nemůže nikoho upozornit na mou pozici. Bylo zataženo, takže byla všude úplná tma a bylo to tedy o něco riskantnější než za jasné měsíční noci, ale já nekouřil už strašně dlouho a nyní jsem to potřeboval. 

Každou chvilku jsem se otáčel za jedno nebo druhé rameno, abych viděl, co se děje za mými zády za stromem o který jsem se opíral. Pak se najednou na východní straně objevila dlouhá matná záře, kam až jsem viděl. Podivné. Vstal jsem a napínal zrak k tomuto světlu. Nerozpoznal jsem však jeho původ. 

Chvíli jsem postával, popocházel, sledoval okolí a hleděl na východ. Všiml jsem si, že za tu dobu záře trochu zesílila a rozhodl jsem se probudit ostatní. Za chvíli už jsme byli na nohou všichni a dívali se společně. 

"Jsou to ty hlídky. Spojili se a udělali rojnici. Mají pochodně," řekl klidným hlasem Radagast, když se vrátila jeho sova, kterou před chvílí vyslal na výzvědy. 

"Můžeme jít dál, ale oni budou vytrvalejší. Nikdo z nás není v kondici na pochod celou noc. Budeme muset udělat to co předtím s Liamem," oznámil jsem ostatním a ve tmě pohlédl na Liamovu matnou siluetu. Viděl jsem ho kývnout. 

Ostatním jsme vysvětlili, co myslíme, a šli jsme ještě kus hlouběji do lesa. Tam jsme našli vhodné stromy a na ty si vylezli. Dva se přivázali ke spánku a dva šli na hlídku. Teď už budeme potřebovat, aby se s námi Elwing později vystřídala. 

Zatím jsem zůstal na hlídce já a vzal jsem si k sobě Liama. Každý jsme byli na jiném stromě a sledovali, jak se k nám pátrači blíží. Musel jsem zhasnout dýmku.