Středozemě v nebezpečí - část 6. - Přívrženci Modrého čaroděje

32. kapitola

Elwing

Po tom, co jsem si podle Radagastova návodu vstrčila do úst podivnou rostlinu, nemohla jsem se zastavit. Všechna únava mi z těla rázem zmizela. Všichni jsme prostě běželi kupředu, nikdo nedal najevo slabost ani zaváhání. Vlastně jsem ani nevěděla, jak se teď cítím, nedokázala jsem pořádně přemýšlet. Svět se změnil v rozmazanou šmouhu. 

Jakmile se začalo stmívat, bylo ještě náročnější přeskakovat kořeny. Všechna ta námaha nás ovšem stále přibližovala blíž k pařezu. Každou chvíli jsme tam už museli doběhnout. Několikrát se mi zdálo, že v dálce před námi někoho vidím. Vzápětí tam však nikdo nebyl. Možná to byly jen mé představy. 

Ke konci už jsem naprosto přesně věděla, kde to jsme. Stačilo proběhnout dalších pár metrů skrz borůvčí, kolem vysoké jedle až k zarostlému kusu skály. Odsud je to jen pár dalších metrů domů. Jak je možné, že jsme nepotkali nikoho z nepřátel? Že by se natolik odchýlili ze svého původního směru? A hele, myšlenky se mi vrací. Účinky rostliny začínaly lehce polevovat. 

Záměrně jsem zpomalila. Všichni mí přátelé mě ihned předběhli, ale o to mi nešlo. Ohlédla jsem se přes rameno. Ani tam se však nic podezřelého nedělo. Ještě chvíli jsem se rozhlížela všude kolem. Pak jsem si to rozmyslela a znovu přidala do kroku. Ostatní jsem dohnala až u pařezu. 

Radagast se šel okamžitě podívat na zvířata. Emcee šel s ním, určitě kvůli Bronovi. Také jsem se na něj chtěla jít podívat, ale rozhodla jsem se, že mu nechám soukromí. Jistě s ním bude chtít být sám. Zastavila jsem se tedy u Liama. 

„Kde jsi zůstala?" ptal se ještě zadýchaně. 

„Přišlo mi zvláštní, že jsme cestou nikoho nepotkali. Chtěla jsem se ujistit, že nás nikdo nesleduje." 

„Hmm, máš pravdu, to je vážně docela divné. Byla jich přece celá řada." 

„No právě. Nelíbí se mi představa, že jsou stále někde poblíž." 

Liam pokyvoval hlavou, pak se ale usmál. „Já bych se toho nebál. Radagastova síla je zpátky, pařez bez něj nikdy neobjeví a lesní tvorové se postarají o zbytek." 

Sice jsem si tím nebyla tolik jistá, nechtěla jsem mu však kazit víru v čarodějovu magii. Proto jsem se také usmála. „Máš pravdu. Jsme tu určitě v bezpečí." 

Bok po boku jsme následně vstoupili dovnitř domu. Bylo tam příjemné teplo, v krbu praskalo hořící dřevo. Jakmile jsem pocítila jeho žár na tvářích, polevila i moje ostražitost. Sundala jsem si přebytečné vrstvy oblečení a šla se posadit přímo před krb. 

„Mmm, to je taková nádhera," pochvalovala jsem si tiše. 

Liam se za mnou zasmál. „Po celém tom zimním pochodu z tebe musí být pěkná zmrzlina." 

„Jestli přímo zmrzlina, to nevím," odpověděla jsem s nově nalezenou hravostí, „ale pěkná ano." Oba jsme se mému žertu zasmáli. 

„Teda tohle mi chybělo snad nejvíc," přiznal Liam po chvilce. Posadil se vedle mě a natáhl ruce blíž k plamenům. 

Otočila jsem se k němu. „Co myslíš?" 

„Tyhle naše vzájemné vtípky přece. Emcee je sice dobrý přítel, ale tohle špičkování mu příliš nejde." 

Chtěla jsem mu na to něco říct. Pak se však z ničeho nic objevila malá letící a divoce pípající koulička, která do mě prudce narazila, až jsem se musela zapřít o podlahu za sebou. Samozřejmě to byl Gale.