Středozemě v nebezpečí - část 6. - Přívrženci Modrého čaroděje

42. kapitola

Elwing

Po úředníkově odchodu jsme si všichni povzdechli. Očividně litoval svých dřívějších slov, ale stále se ještě nerozhodl. Nevadilo mi, že si chce vše dobře promyslet, naopak, obdivovala jsem jeho trpělivost. Stejně tak jsem však nechtěla, aby se dál trápil. Jakmile nám oznámí svůj verdikt, jistě se mu uleví. Vše se hne kupředu a všichni budeme přesně vědět, na čem jsme. Tato jistota nám nyní chyběla. 

Po chvilce strávené zádumčivým tichem, jsem se zvedla. „Nemá cenu tady dál čekat. Dejme mu prostor." 

Ostatní přikývli. Každý z nás se vydal jiným směrem. Já zpátky do křesla, Emcee zřejmě k sobě do pokoje a Radagast za Bronem. Nechtěla jsem se dál zabývat všemožnými problémy. Naštěstí mi v tom pomohl Gale. Už ho nebavilo být o samotě, a když vycítil příležitost, okamžitě za mnou přiletěl. Již druhý den jsme jej trochu opomíjeli kvůli debatám a plánování. Nyní jsem se za to zastyděla. 

„Omlouvám se, Gale. Teď máš moji plnou pozornost," mluvila jsem k němu, když se mi hlavičkou otíral o hřbet dlaně. 

Napadlo mě, zda vůbec ví, co se kolem něj děje. Jestli tuší, že brzy několik z nás odejde pryč. Snad mu tím příliš neublížíme. Už jsem se nemohla dál mračit. Šťouchal do mě tak dlouho, až jsem mu konečně začala věnovat onu slíbenou pozornost. S úsměvem jsem jej hladila po rozčepýřených peříčkách. 

„No dobrá, vždyť tě poslouchám." 

Nadšeně trylkoval jako pokaždé, když jsem se mu věnovala. Tak ráda jsem slyšela jeho zpívání. Připomínalo mi šťastné chvíle mého dětství. Později mě začal škádlit. Nejprve mi jemně kloval do prstů, což jsem téměř necítila. Potom přešel k silnějším pokusům, a když jsem ho chtěla chytit, rychle uskočil mimo můj dosah. 

„Ty jsi teda uličník," smála jsem se. 

„To mluvíš o mně?" ozvalo se za mými zády. 

V životě by mě ani nenapadlo, že bych jednoho dne mohla slyšet trpaslíka, jak tohle vysloví. A přesto... Emcee se pobaveně smál mým rozpakům. Byla jsem si jistá, že jsem v obličeji celá červená. Moudře jsem se rozhodla na to nereagovat. 

Posadil se do vedlejšího křesla a pozoroval malého ptáčka na mém klíně. Ticho se prodlužovalo do nesnesitelné míry. Musela jsem něco udělat. 

„Přišel jsi za námi?" vyhrkla jsem netrpělivě. 

Jeho oči se přesunuly ke mně. „Popravdě jsem přišel za tebou. Nic proti tobě, Gale." 

Ptáček chápavě zahvízdal, dokonce vzlétl, aby nám dal soukromí. Překvapeně jsem se za ním dívala. 

„Dobře, co potřebuješ?" 

Trpaslík zaváhal. Nervózně se ošil, než znovu promluvil. 

„Nepotřebuju nic konkrétního, jen jsem s tebou chtěl strávit nějaký ten čas." 

Neubránila jsem se úsměvu. „Zdá se, že tvým plánům nic nebrání," poznamenala jsem polichoceně. 

Vzal moji ruku do své. Chvilku ji jenom tak hladil, čímž ve mně spustil další lavinu červenání. Dotkl se prvních jizev, které mi zůstaly na paži, a sklonil k nim oči. Viděla jsem záblesk zlosti, ale nic jiného najevo nedal. Jméno zloděje, jež mi rány způsobil, bylo dosud čitelné. Mrzelo mě, že se na něj musí dívat. 

Zahanbeně jsem sklonila hlavu. Natáhl se, aby mě donutil vzhlédnout. Usmál se a já mu úsměv oplatila. 

„Takhle ti to sluší ještě víc," řekl tiše. 

Uprostřed hrudi se mi rozlévalo nádherné teplo. Na okamžik mě pustil, aby si mě k sobě přitáhl i s křeslem o něco blíž. Razance, s jakou to udělal, mě příjemně zaskočila. Naklonil se a vzal do prstů pramen mých vlasů. 

„Tušíš vůbec, jak nádherně jsi vypadala s mokrými vlasy?" 

Zvedla jsem obočí. „Chceš mě nalákat na sladké řečičky?" 

Krátce se zasmál, načež se přiblížil ještě víc. „Možná ano." 

Nikdy bych mu to nepřiznala, ale rozbušilo se mi srdce.

Emcee

Viděl jsem, jak se červená a tak nějak mě to těšilo. Naklonil jsem se k ní a políbil jsem ji. Polibek mi něžně opětovala a já ji začal hladit po vlasech. Dlouho jsme tak zůstali, než jsme se od sebe odtáhli. Usmáli jsme se na sebe. 

"Nechceš třeba čaj, nebo něco?" zeptal jsem se. 

"Dala bych si čaj."  

Celý šťastný jsem odešel do kuchyně a dal vařit vodu. Musel jsem k tomu rozdělat malý ohýnek v kamnech u okna. Našel jsem nějaké dobré lístky, nasypal je do hrnků a čekal, až uslyším vodu vřít. Díval jsem se mezitím z okna a koukal do lesa, kde se co hýbe. Neviděl jsem nic takového, protože bylo stále chladno a většina zvířat spala. To ostatně platilo i o těch u nás doma. 

Sebastian byl sice stále pracovitý, už ale nevstával jako první, když šel spát stejně jako my. Bron toho pochopitelně naspal ze všech nejvíc, jen Gale zůstal čiperný, jako vždy. 

Už zasyčela voda a já zalil drcené listí ve velkých hrnečkách. Měl jsem docela hlad a oběd stále nebyl moc blízko. Radagast se staral o Brona, tak se k vaření neměl a nikdo jiný se toho nechopil. Hledal jsem tedy chvíli po skříňkách, co bych si dal a objevil jakési oplatky. Promačkal jsem je, opatrně ochutnal a usoudil, že jsou stále čerstvé. Byly slané a chutnaly po nějakých semínkách. 

Přenesl jsem dopolední svačinu ke stolu u krbu a posadil se vedle Elwing. Společně jsme chválili jídlo, které jsem našel, a popíjeli jsme čaj. Vyprávěli jsme si historky z našich životů, jak už bylo naším zvykem. Řekl jsem jí o první žíle, na kterou jsem kdy narazil a o prvním vzácném kamenu, co jsem vykopal. To byly tak jediné alespoň trochu vzrušující příhody mých mladších let. 

Ty její se většinou týkaly různého unikání z hradu. Bylo roztomilé, představovat si ji jako malou uličnici a také jsem jí to řekl. Způsobilo to další červenání, které mě potěšilo. 

Dojedli jsme a dopovídali. Nakonec nám nezbyl už ani čaj. Uklidil jsem nádobí, vrátil se a zeptal: 

"Nezahrála by sis šachy? Už jsem dlouho nehrál." 

Souhlasila a sedli jsme si k malému šachovému stolku u okna na druhé straně místnosti. Hráli jsme několik her. Výsledky byly většinou vyrovnané a čas nám ubíhal rychle. 

Později dorazil Radagast. "Myslím si, že Bron už bude zítra chodit, vypadá moc dobře," spokojeně se usmál pod vousy. 

Trhl jsem sebou, když jsem si uvědomil, že promluvil. "Co jsi říkal?" 

Zasmál se a zopakoval mi to. "Už vás nebudu rušit," dodal a odešel do kuchyně. 

Ani tuto větu jsem neslyšel, nedokázala mě vytrhnout ze soustředění. První, čemu se to podařilo, byla vůně, linoucí se z kuchyně. Radagast se dal do práce a brzy na to nás volal k obědu. Dohráli jsme s Elwing poslední hru, zvítězila a podala mi ruku. 

"Výborný souboj, skvělá práce," říkala a dost u toho v hlase přeháněla. 

"Skutečně lítý boj, ano," držel jsem se vtipu.

Usedli jsme ke stolu a dorazil i Liam. Vypadal v lepší náladě než dopoledne. Nikdo nezmínil žádné z citlivých témat. Všichni jsme si chtěli v klidu posedět. Dojedli jsme a čaroděj nás vyzval k další procházce. Souhlasili jsme.