BOJ vs BOJ ✔

2. Za velkou louží

Elis

„Slečno, připoutejte se prosím, budeme přistávat." Usmívá se na mě letuška o pár hodin později. Dělám, jak řekla a přemýšlím, kam jsem dala mapu, kde mám zaškrtnutou adresu hotelu. Bude zázrak, když se mi tam podaří dostat. Ještě než vystoupím, zkontroluji v kabelce vše potřebné, abych nebyla venku nepříjemně překvapená a jdu vstříc té svobodné Americe.

‚Svobodné', hned na letišti mě čeká bezpečnostní kontrola. Mě, která neumí žblechtnout ani slovo! Dej Bůh, aby se mě na něco ptali, budu na ně koukat jak vyoraná myš. Po dnešku, určitě.

Když konečně přicházím na řadu k velice mladému a sympatickému úředníkovi, nasadím úsměv a podávám mu pas a papír, který mi ještě doma vytiskl Petr. Sepsal se mnou otázky, na které se ptají a dolů napsal, že neumím anglicky. Úředník přelítává očima po papíře, pak se na mě podívá, vrátí mi úsměv, naznačí, že mi sejme otisky a vyfotí. Kývnu hlavou, že jsem pochopila a dělám vše tak, jak ukazuje. Nakonec cosi anglicky prohodí, bouchne razítko do pasu a podává mi ho. Jediné, na co se v angličtině zmůžu a na co si hlavně troufnu, je tiché poděkování.

„Bože můj," zašeptám si pro sebe, když vylezu v obrovské hale na letišti JFK.

„Tak jestli se z tohohle mraveniště dostanu, budu dobrá." Po očku sleduji paní, co seděla vedle mě a jdu za ní. Aha, tak tudy pro zavazadla, honí se mi hlavou. Vyzvednu svůj kufr, poodejdu kousek vedle a vytáhnu z kabelky mapu, kterou začnu studovat. Ani nevím, jak dlouho na tu pitomou mapu koukám, protože se v ní stejně neorientuju a to ani z jednoho směru. Lidi kolem mě prochází sem a tam a já vůbec nic jiného, než kus papíru v mých rukách nevnímám. Vyruší mě až cizí ruka, která se mě snaží odsunout pryč. Otáčím se, ale narážím do čehosi pevného. Chlapík, s ne moc přívětivým obličejem mi cosi říká a stále se mě snaží rukou kamsi odstrčit.

„Jo, kdybych ti tak rozuměla chytráku. Strkej si do někoho jinýho!" Vyrukuju na něj se svou češtinou, i když je mi jasný, že on mi nerozumí jediný slovo, tak jako já jemu a snažím se jeho ruku dát ze mě dolů. To ho nejspíš naštve a vloží do akce i druhou ruku. Až teď si povšimnu, že se k nám blíží další dva takový týpci a uprostřed nich jde kdosi v šedé mikině a černé kšiltovce naražené do čela, s rukama zaraženýma v kapsách. Za touhle trojicí jdou v klidu ještě čtyři chlapi, kteří mezi sebou o něčem živě diskutují. Taková malá nevýrazná skupinka, která ale zcela určitě patří k tomuhle protivnému chlapíkovi. Všichni se zastavují v momentě, když se mě ten otrapa snaží zase odsunout.

„Bože, to je takovej problém mě obejít? Kdo si myslíš, že jsi? Debile!" Dovolím si do něj bouchnout, což nečekal a vykulí na mě oči. Využívám situace a používám chvaty, které se mi vybavují z kurzu sebeobrany s Michalem. První dva se mi povedly, ale u třetího jsem narazila. Je prostě silnější a musím si to přiznat, lepší. Kroutí mi ruku za zády, ale já se jen tak lehce nevzdám. Kopnutí do holeně, pootočení a vykopnutí kolena k jeho rozkroku už sledují i všichni ostatní, pro které měl asi udělat místo. Stojí teď v hloučku a snaží se působit nenápadně. Ten v mikině má pozvednutou hlavu a já koutkem oka vidím, jak si s mírným úsměvem volá jednoho z doprovodu, něco mu říká a ten se potom vydává ke mně. Jenže z druhé strany se k nám blíží dvě modré uniformy, což neznačí nic dobrého. Jestli nechci být šupem poslaná zpátky, musím se uklidnit. Jenže jak, když mě to pako pořád drží zkroucenou ruku za zády?

„Pusť debile jeden!" Zavrčím na něj, jenže jemu se po obličeji přežene jen povýšený úšklebek.

To už jsou u nás všichni muži, kteří k nám měli namířeno. Něco říkají, možná se mě i na něco ptají, ale co já vím? Nic jim nerozumím. Slova se ujme ten od toho frajírka a policistům cosi vysvětluje, soudím podle mávání rukama, které vždy směřují na mě a na toho v mikině.

Proč ukazuje na něj a na mě?

Po chvilce modré uniformy odchází, on se otočí na mě a promluví česky. Česky?

„Ahoj, omlouvám se za tu nepříjemnost. Jsem Přemek, ale tady slyším na jméno Pete, nějak jim nejde vyslovit ‚ř'." Podává mi ruku a usmívá se.

„Ráda bych ti jí taky podala, kdyby mě tohle debilní pako pustilo! Jinak jsem Eliška." Hodím škleb na toho idiota, kterej mi stále svírá ruku. To už se k němu naklání Pete, cosi mu říká a on mě pouští. No, nemusel se ani naklánět, stejně bych mu nerozuměla.

„Promiň," otočí se zase na mě „ Jim to občas přehání."

„Občas? Nic jsem mu neudělala, kdyby slušně přišel a poprosil, třeba bych uhnula. I když nevidím žádnej důvod k tomu, abyste mě nemohli obejít. To vedete nějakou slavnou hvězdu, která má napočítanej denní počet kroků, že nemůže udělat jeden vedle, nebo co?"

Pete se směje na celý kolo a opakuje po mě: „Denní počet kroků jo? Tak to musím Sethovi říct, to se mu bude líbit a Jim tě prosil, ale ty asi neumíš anglicky co?"

„Máš postřeh, kdybych uměla, tak už jsem na cestě do hotelu." Povzdechnu si a zamávám před ním s mapou v ruce.

„Měl bys jít, odchází ti procesí." Mávnu tentokrát  směrem k té celebritě.

„Počkej tady, jen si něco vyřídím." Poprosí Pete a v mžiku je u toho v mikině. Jako bych já měla kam jít, nebo spíš jako bych věděla kam jít. Mám kam, do hotelu, jen ho najít.

Pete se vrací s malou taškou přes rameno. „Tak můžeme jít!"

„Co? Jako kam?" Podívám se na něj s otazníkem v očích a dál stojím jak přikovaná na místě.

„Do hotelu, nebo tam nechceš? Pokud ne, tak na Setha si udělala dojem a můžeš k němu domů."

„Do hotelu, nejsem děvka, na kterou si chlapi ukážou a ona za nimi cupitá jak pejsek!" Odseknu, chytajíc kufr a míříc ven. Tenhle den mi byl čert dlužnej!

„Tudy." Zarazí mě Petovo ruce a nasměrují správným směrem. Samozřejmě že úplně opačným, než jsem měla v plánu já. Venku chytá taxi, z mé mapy vyčte adresu hotelu, kterou nadiktuje řidiči a než se naděju, projíždíme ulicemi New Yorku. Kličkujeme dobrou tři čtvrtě hodinu, než konečně zastavujeme před slušně vypadajícím hotelem. Jsem zvědavá, jak to tam bude vypadat, z venku je moc hezký. Než stačím vytáhnout peněženku, Pete zaplatí a strčí taxikáři nějakou fotku. Půlku cesty s ním prokecal, ale bůh ví o čem.

„Pete, já mám peníze!" Zlobím se venku, když stojíme i s mým kufrem kousek od hotelových dveří.

„To je maličkost. Máš nějaký papíry od hotelu?" Stočí na mě pohled. „Pomůžu ti s ubytováním, někdy jsou nepříjemní, když se nemůžou domluvit."

„Jo, tady mám všechno." Lovím z kabelky složku plnou papírů. Ani nevím, na co kterej je. Tohle měl mít na starost Petr. Jenže jen co na něj pomyslím, hrknou mi do očí slzy. Otáčím hlavu na druhou stranu od Peta, ale všimnul si.

„Děje se něco Eli?"

„Ne, to bude dobrý." Snažím se utřít to mokro na mé tváři a usmát se. „Můžeme už jít?"

Pete bere můj kufr, papíry a nakonec i mě a jdeme na recepci. Mlčím, rozhlížím se po prostoru, snažím se zapamatovat co nejvíc a on vyřizuje mé ubytování. Netrvá to ani tak dlouho, poslíček nás vede do výtahu, za sebou táhne můj kufr a vyváží nás do šestého patra do pokoje číslo šedesát šest. Skvělé, tři šestky, satanské číslo, jak příhodné pro mou situaci. Malý tuzér od Peta, zaklapnutí dveří a v pokoji jsme osiřeli.

„Nechtěl jsem se tě ptát dole, ale na rezervaci jsou uvedeny dvě osoby, i na všech ostatních papírech je všechno dvakrát. Recepční to brala, jako že jdeme spolu, ale... vy jste měli..."

„Měla to být naše předsvatební dovolená, kterou jsme si vysnili." Vstoupím mu do řeči. „Ráno jsem přišla z noční a on byl v posteli s jinou. Rozešel se se mnou. To je celý." Otočím se k Petovi zády, snažíc se utřít ty mokré potvory, co se zase spustily z mých očí. Přistoupí ke mně, ale já jen zvednu ruce v gestu, že teď nic nechci, vůbec nic.

„Díky za všechno, snad už to nějak zvládnu."