Ztraceni v našich vzpomínkách

Damian

  ''Nic. Nepamatuji si nic.'' Řekl jsem a zahleděl se na skupinku lidí stojící kolem mé postele s vyděšenými a skleslými pohledy na mně. 

  ''Jste si opravdu jistý?'' Zeptal se muž v bílém plášti a kulatých brýlích, připomínající doktora.

  ''Ano jsem. Proč? Co se děje?''  Moje pocity byli zděšené. Nebudu lhát. Bál jsem se. 

  Vžijte se do mé situace. Probudíte se připoutáni na nemocničním lůžku a kolem vás stojí lidí, od kterých nevíte co čekat. 

  Doktor si povzdechl a sundal svoje brýle. Chvíli se na mně díval . Měl zamyšlený pohled, kterým mně sledoval. Bez těch brýlí měl neuvěřitelně malé oči, do kterých jsem se díval.

  ''Watashitachi no dai 2 kanja ni tsuite no nanika?'' (''A jak je na tom náš druhý pacient?'')  Zeptal se po chvíli a znova si nasadil své veliké, kulaté brýle. V téhle chvíli, jsem mu nerozuměl o čem mluvil. Popošel pár kroků doleva od mojí postele. Až teprve teď jsem zaregistroval, že na mém pokoji je druhé lůžko, na kterém spí nějaká dívka. 

  ''Kanojo wa mada nemutte iru.'' (''Ještě stále spí.'')  Odpověděla sestra a doktor jí lehce pokývl hlavou a zaměřil k ženě plačící u mé postele.

  ''Madam potřebuji mluvit s vámi a otcem vašeho syna.'' 

  Vznesl doktor znovu jazykem, kterému jsem rozuměl. Žena se podívala na doktora a otřela jsi slzy. Poté pokývla na doktora, který jsi namířil cestu ke dveřím, zatímco muž stojící za ženou jí pomohl se postavit. Poté všichni tři opustili místnost. Chvíli jsem sledoval dveře, kterými tři lidé odešli, a pak se podíval zpátky na zbylé tři osoby, které mně stále sledovali. Bylo ticho. Nikdo nevěděl co říct nebo na co se zeptat. Všichni jsme měli stejný výraz, kdy nevíme co prostě říct.

  ''Musíš si mně pamatovat!'' 

  Vykřikla dívka do ticha. Seděla na levé straně, nejblíž od mé postele a plakala. Slzy ji tekly po hladké, bledé tváři a já jí pouze sledoval bez jediného slova. Dívčiny slzy byly čím dál větší, až nakonec k ní přišla mladší dívka, která jí dala kapesník a pokoušela se jí uklidnit. Třetí žena nás všechny sledovala zpovzdálí . Dívka po chvíli přestala plakat a mile se na mně usmála i se slzami v očích. Její úsměv byl tak milý, že jsem jí ho musel vrátit tím svým. Její úsměv mně uklidnil a myslím si, že přesně o to smějící dívce šlo. Ještě chvíli jsme všichni zůstali v tichu, až jsem nakonec nasbíral odvahu promluvit. 

  ''Kdo...kdo vlastně jste?'' 

  Když jsem se zeptal dívka u mé postele začala opět silně plakat. Mladší dívka jí znova začala utěšovat. Žena stojící opodál začala pomalu přistupovat ke mně. Byla to vysoká, štíhlá, krásna dlouhovlasá černovláska s obličejem jako vystřižený z modního časopisu. Posadila se na pravou stranu mé postele na volnou židli a něžně mi pohladila tvář.

  ''Všechno bude v pořádku. Pokusím se ti všechno vysvětlit od začátku, ano?'' 

  Její hlas byl něžný a já cítil někde hluboko uvnitř, že jí můžu věřit. Lehce jsem kývl hlavou. Ose na mně usmála a řekla: ''Jmenuješ se Damian Bennett. Narodil jsi se v Anglii a je ti devatenáct let.'' Opět jsem jen přikývl a nechal ženu pokračovat.

   Žena ukázala na plačící dívku a já se podíval stejným směrem.

  ''Tohle je Tamako Kawa. Už rok spolu chodíte.'' 

  Dívka mi zamávala a opět se usmála. Zamyslel jsem se a napadlo mně, že její jméno zní cize. Mnohem cize, než moje vlastní jméno. Znova jsem se podíval na ženu sedící na pravé straně a už jen podle pohledu žena poznala na co se chci zeptat.