Zakázaná láska [dokončeno]

Kapitola X.

Autobus zastavil na malém parkovišti uprostřed jakési vesničky. Většina Markétiných spolužáků se už nemohla dočkat večera, až se všichni usadí k ohni a začnou ochutnávat různé druhy alkoholu, které si navozili z domovů. Markéta se na výlet po předešlém dni netěšila vůbec. Spousta lidí by na jejím místě prostě předstírala nemoc a zůstala doma, ale Markéta ne. Utíkání od problémů nesnášela už jako malé dítě, takže zatla zuby a řekla si, že to prostě nějak přežije.

Marek neměl z exkurze o nic větší radost.
Když ráno viděl Markétu před autobusem, měl chuť se na místě otočit a jít pryč. A nejradši by ji vzal s sebou, někam daleko od reality. Místo toho ale stručně pozdravil všechny přítomné a nastoupil do autobusu.

Celou cestu se ani neviděli, protože si schválně sedli každý na opačný konec autobusu.

Celé osazenstvo vystoupilo ven a třídní učitelka zahlaholila: ,,Kemp je až za vesnicí, kam se autobusem nesmí, takže se aspoň po ránu krásně provětráme!" Nadechla se, když viděla nešťastné výrazy studentů, kteří byli obtěžkáni spacáky a krosnami.
,,Nebuďte líní a buďte rádi, že jsme mohli aspoň sem dojet. Takže... první půjde pak kolega, který na rozdíl ode mne ví, kde to je. Já půjdu na konci. Tak, můžem vyrazit. A s úsměvem!"
Marek absolutně nechápal její radost z výletu. Přesto se aspoň pokusil o úsměv a vyrazil. Celé stádo ho následovalo.
Hned za ním šly dvě dívky a dost hlasitě si povídaly. Marek nemohl přeslechnout, o čem mluví. Jedna z nich, Adéla, dávala té druhé rady ohledně rozchodu. Jak příhodné, pomyslel si Marek.
,,Ty vole, tak co řešíš?" Zlobila se Adéla na spolužačku: ,,Chceš ho? Chceš. Chce on tebe? Chce. Tak se kruci vyserte na okolí a buďte normálně šťastný, ne?"
Marek si uvědomil, že to samé sedí i na něho a Markétu. Otočil se a snažil se ji nenápadně najít v davu. Šla skoro na konci a mlčela, což se k ní vůbec nehodilo. Mrzelo ho, jak je zničená. Ani jednou se neusmála a měla tmavé kruhy pod očima. Bylo mu jasné, že nespala kvůli němu. Přál si, aby ji mohl obejmout a říct jí, že všechno bude dobré. To ale udělat nemohl, takže se otočil a opět poslouchal Adély monolog: ,,Tak seš blbá nebo jo? Vždyť je to naprosto jasný. Když seš s ním, tlemíš se jak měsíček na hnoji, bez něj vypadáš, že umíráš. A myslíš furt jenom na něj, tak jak můžeš říct, že si nejseš jistá? Vykašli se na to, co si o něm myslí tvoje máma a kámoši a všichni. Je to tvůj život, ne jejich. Sakra Emo, proč prostě neudělaš něco pro to, abys byla šťastná?"
Přesně tak, je to můj život, ne jejich, zamyslel se Marek. Věděl, že chce být s Markétou a že ona to má stejně, a taky věděl, že by jí to měl říct. Nejraději by Adéle za její rady poděkoval, přestože byly mířeny na někoho úplně jiného. Díky ní se totiž rozhodl, že si s Markétou musí o tom všem ještě promluvit. Říkal si, že nejspíš ji už zpátky nezíská, ale aspoň bude vědět, že kdyby záleželo jen na něm, byl by pořád jenom s ní...