George Weasley seděl v obrovském koženém křesle, oči měl zavřené a snažil se klidně dýchat. V jeho 83 letech už to nebylo tak jednoduché. Tvář měl plnou vrásek a stařeckých skvrn a na hlavě pozůstatek něčeho, co dříve bývala bujná zrzavá kštice.
Ve svých třiaosmdesáti letech měl svoji velkou rodinu, prožil dobrý život a už byl připraven odejít.
,,Tati, jsi vzhůru?" Do místnosti vkročily jeho děti. George si zhluboka a pomalu povzdechl.
,,Kdepak, holčičko. Copak nevidíš? Pořád ještě jsem v hlubokém spánku."
,,Koukám, že máš ještě dost energie na žertování," usmál se Fred.
,,Na žerty je energie vždycky," rozesmál se slabě George a následně se rozkašlal.
,,Je ti dobře?" Zeptala se Roxanne starostlivě.
,,Už bych chtěl jít za tvým strejdou, víš?" Přiznal se a pohlédl na ně, na oba.
,,Tati...ne..." Roxannin hlas se zlomil pod tíhou smutku.
,,Nebuď smutná, holčičko...jsem už nepoužitelný stařec," usmál se chabě ve snaze uklidnit svoji dceru.
,,To není pravda tati! Pro mě jsi pořád užitečný," vytýkala mu Roxanne, stejně jako když byla malá. Klekla si vedle něj a pohladila svého otce po tváři.
,,Ale...opravdu si myslíš, že už je čas? Prosím tati, ještě nechoď," pronesl Fred naléhavě a smutně.
,,Děti... Podívejte se na mě! Jsem třiaosmdesátiletý stařec, nemůžu udělat dva pohyby za sebou, aniž by mě něco nebolelo... Vydržel jsem bez vašeho strýce 63 let, chci ho zase vidět. Celá ta léta jsem se řídil radou vaší maminky:
,,Než nastane tvůj čas, užívej si života! Hraj si se svými dětmi, bav se, usmívej se a dělej to, co tě baví. Až přijde tvůj čas, budeš na věčnosti po jeho boku, ale až přijde tvůj čas..."
...tato její slova si pamatuji naprosto přesně. A myslím si, že jsem to všechno splnil, už jsem starý a prožil jsem toho dost...je na čase strávit věčnost s Fredem. Chci zase vidět svoje dvojče."
,,Ale..." Roxanne propukla v pláč. ,,Budeš mi chybět."
,,Vzpomeň si na radu, jakou mi dala tvoje maminka, holčičko. Jednou zase budeme spolu."
,,Vnoučatům budeš taky chybět," přidal se Fred.
,,Pečujte o ně, naučte je všechny žertíky, bavte se a smějte se s nimi, dokud to půjde," usmál se na ně George slavnostně, teď už pevně rozhodnutý.
,,Takže ses rozhodl?" Hnědovláska si otřela slzy.
,,Ano...a doufám, že to pochopíte."
,,Byl jsi ten nejlepší táta a vždycky jím budeš." Řekl Fred rozechvělým hlasem.
,,Děkuju vám, děti. Jste to nejlepší, co mě v životě potkalo."
,,Tati, mám tě moc ráda."
,,Já tebe taky, sluníčko." Zašeptal těžce, nabírat vzduch do plic pro něj bylo čím dál tím těžší.
,,Pozdravuj od nás strejdu Freda. Řekni mu, že mi bylo ctí nosit jeho jméno," usmál se zrzek. Už pochopil, že tátu nepřesvědčí a že je tohle jejich poslední sbohem.
,,Povím mu to."
,,Máme tě rádi, tati." Řekli naráz Fred a Roxanne.
George se už zmohl na poslední pomalý nádech, zavřel oči a před očima se mu objevila Fredova tvář. Kolik let už uběhlo? Kdy se naposledy společně zasmáli? Jak dlouho už spolu neprovedli žádný žertík?
Přesně šedesát tři let. Šedesát tři nekonečných let. Už vydržel dost, chtěl jenom zase vidět svého bratra.
George upadl do hlubokého spánku, ze kterého se už nevzbudil.
Během jednoho okamžiku se jeho staré srdce zastavilo. Roxanne a Fred oba propukli v hlasitý pláč a padli si do náručí. ,,Tati, budeš nám moc chybět." Opakovali znovu a znovu, zatímco se navzájem utěšovali.
Přestal cítit své tělo, vnímal jen, jak se jeho duše zvedá a opouští jeho pozemskou schránku. Do obličeje ho udeřil proud zářivě bílého světla a když se po chvíli rozkoukal, všimnul si, že se před ním objevila dlouhá cesta, na jejíž konec nedohlédl.
,,Už jsi připravený?" Přivítal ho Fred s širokým úsměvem.
,,Jsem připravený," potvrdil George a sevřel své dvojče v pevném objetí. V objetí, které si pro něj schraňoval celých třiašedesát let.
,,Vyrazíme? Cesta ke smrti je docela dlouhá," podotkl klidně.
,,Jsem rád, že mě doprovázíš."
,,To nic není! Jít to sám je hrůza."
,,To si dokážu představit," Georgův pohled se na chvíli ztratil v dálce. ,,Moje děti ti posílají pozdrav. Fred vzkazuje, že mu bylo ctí nosit tvé jméno."
,,Mně je ctí, že jsi po mě pojmenoval svého syna, brácho. Jsou úžasní, on i Roxanne." Usmáli se na sebe.
,,Všichni tě dychtivě očekávají Georgie," ušklíbl se na něj Free. ,,Hlavně tvoje ucho."
,,Tak to ho nesmím nechat čekat. Jdeme." Rozesmál se George a vydali se na cestu.
A tak se oba dva zrzaví chlapci, kteří vypadali na dvacet let, začali vzdalovat. Kráčeli vedle sebe vstříc věčnosti, připravení na to, aby ji strávili společně a vynahradili si těch 63 let, kdy se neviděli.
2. května, roku 1998 se smrt rozhodla je rozdělit.
Ale teď už je nic nerozdělí.
Fred a George, spolu už navěky
--------------------------------------------------------------
Děkuji za přečtení této jednohubky 💜 Budu ráda za každý hlas a komentář.
