Drž si přátele blízko a nepřátele ještě blíž

31. července 1651

Jmenuji se Marco Ricci a jsem obyčejný obchodník z Janova. Už je to pět dní, co jsem se nalodil na Černého orla. Kromě mě a posádky je na palubě bohatý francouzský markýz Louis de Rohan, ten ale tráví většinu času v kajutě.

Po včerejší bouři je moře stále neklidné. Kapitán, vysoký snědý hromotluk, právě spočítal ztráty. Zpřelámaný hlavní stěžeň, poškozené kormidlo. Náhle někdo vykřikl: ,,Loď na obzoru!" Když jsem rozeznal její vlajku, krve by se ze mě nedořezal. Byla celá černá, z té černě na dálku svítily zkřížené hnáty.

Kapitán nejspíše kocábku také spatřil, hned se dal do rozkazů: ,,Stočit na severozápad! Vysunout děla na levoboku! Připravit se na možný útok!" Vzdálenost mezi námi se zkracovala, a když už byla druhá loď tak blízko, že jsem zřetelně rozeznával i mořskou pannu vyřezanou na její přídi, všiml jsem si také, že posádka nezbrojí k útoku. Jejich plavidlo vypadalo hůře než naše.

,,Kapitáne! Koukněte se, oni nevypadají, že by se měli k útoku!" zahulákal mladý kormidelník. Měl pravdu. Čím více jsem mhouřil oči ve snaze rozeznat jednotlivé pasažéry, tím více mě zarážel klid, jaký na pirátské lodi panoval. Žádné bojové skřeky či cinkot kordů.

Jakmile tedy zpomalili a natočili se bokem k Černému orlu, kapitán se vydal k nim: ,,Cochcete, pirátská chásko?" Zprostřed hloučku chatrně postávajících vykročila žena. Vysoká a tmavší pleti, oděná v pánských kalhotách a dlouhém kabátě. Obličej měla zastíněný kloboukem, a když nadzvedla hlavu, všiml jsem si i škrabošky, která jí maskovala oči.

,,Kapitáne Winnfrey, potřebuji ošetření pro mne a mé muže. Vím, že si jako pirát dovoluji přespříliš, ale potřebuji tvou pomoc, otče..." Shodila klobouk a ladnými prsty uvolnila šňůrky držící masku na místě. ,,Sloane?!" vydechl kapitán a jako by se potácel ve snu, když automaticky zavelel: ,,Připravte plošinu!"

Dívka překonala prostor dělící obě lodě jako první, následovaná svou pokulhávající posádkou. V očích se jí zrcadlil pohled jejího otce, když se se slzami objali.

,,Promiň..." zašeptala kapitánovi do ucha předtím, než ho s kamenným výrazem ve tváři probodla dýkou. Jak padal na kolena, vypukla na palubě krvavá jatka. Poslední, co jsem viděl, byl markýz vycházející majestátně z kajuty a líbající kapitánovu dceru.