Kapitola 14

2.8K 225 34
                                    

A few days later

Louis

Sevření dlaně, políbení na čelo, ticho.

Sedíš  vedle mne, mlčíš. Tak jako posledních pár dní.

Proč sem vlastně chodíš? Vždy mě jen chytneš za ruku, políbíš čelo a na rozloučenou mi dáš motýlí polibek na rty. Přestal si se mnou mluvit. Proč?

Opravdu slyším dobře? Vzlykáš? Proč pak pláčeš, můj milý? Co ti vehnalo slzy do očí? Co donutilo tvé tělo se otřásat díky moci vzlyků?

Cítím tvé slzy na mé pokožce. Jak tvoří slanou a mokrou cestičku. Tvé slzy jsou studené. Slzy mají být teplé, nikoli studené. Co se děje?

Jen jednou jsem tě viděl v slzách. Teď tě dokonce slyším. Slyším to, jak tiše naříkáš, nadáváš. Ale proč pak? Co nutí tvá ústa, aby vypouštělo tak zlá slova?

Tvé čelo dopadne na mou ruku. Slzy už nejsou studené. Jsou již teplé. Stále je cítím, jak mi stékají po pokožce. Dolů, pak se vsáknou do prostěradla.

Kdo donutil tvé lesy plakat? Nechává je se topit, dokud nevyhasne život? Kdo nechává tvá ústa hřešit? Aby nechávalo na svět vypouštět tak zlá a krutá slova?

„Promiň mi to, Lou."

Co ti mám prominout? To, že tady pláčeš? Že ukazuješ, že máš city? Není to nic hrozného. Je to lidské. Přirozené. Nemám ti co prominout.

„Nedokázal jsem je přemluvit. Pokud se do tří dnů neprobereš, chtějí tě odpojit. Promiň mi, že jsem jim v tom nezabránil."

Tak tohle trápí tvé srdce? Tohle užírá tvou duši? Nemá proč, Curly. Přeci jen, každého to jednou potká, no ne? Netrap se tím. 

Nemusíš se mi za to omlouvat, můj drahý. Snažil si se a pokud tvůj hlas uslyším jako jeden z posledních, budu šťasten. 

„Věřím, že se probudíš. Že to zvládneš a tvá nebesa se zase podívají na tento svět. Věřím v to. Věřím tobě, Lou."

Proč v to tolik doufáš? Proč pak mi tolik věříš? Jsem jen náhodný člověk, který se do tebe zamiloval, zkřížil ti cestu. Jsem jako myška, která přeběhla kočce přes cestu.

Neboj, nemusíš se bát, že bych to chtěl vzdát. To ani náhodou. Ještě nemám v úmyslu jít za ním. Ještě nemám u sebe anděla, kterého miluji. Ještě nemám u sebe tebe. Ještě nejsi mým.

Ale je to po dlouhé době, co tě slyším. A dokonce jinak, než šťastně. Vždy si mluvil tak nadšeně, s radostí, ale teď je tvůj hlas protkán smutkem, dokonce i bolestí. 

„Víš, co by mě zajímalo? Zda mě slyšíš. Zda slyšíš vše, co ti tady říkám."

Slyším, Harry. Slyším každý tvůj nádech, dokonce i výdech. Každé tvé slovo, jež ti vypadne z úst. 

„Opravdu si mi stiskl ruku!?"

Ano, Hazz. Opravdu. 

Opět ten tvůj radostný hlas. Teď v něm bylo i nadšení a překvapení. Je krásné ho slyšet. Možná proto se teď asi díváš na obrazovku, kde si zpozoroval rychlejší bití mého srdce. 

„S-stiskneš ji, prosím, ještě jednou? Věřím, že to dokážeš znovu."

Směješ je. Jde v tom slyšet ta úleva. Chováš se jako můj partner. Nestěžuji si, jen mě to potom bude bolet, víš? Až mi přestaneš dávat polibky na čelo, na rty. Až mě přestaneš chytat za dlaň. Až tohle skončí.

Cítím slzu, jak vytéká z mého pravého oka. Jak si dělá slanou cestičku skrz můj spánek. Dojela by ona slza dál, kdyby si ji svým prstem nezastavil. Proč si ji zabránil v cestě dál?

„Chtěl bych vědět, co se ti teď děje v hlavě, že si dokonce uronil slzu."

Nechceš. Kdyby si to věděl, vše by se změnilo. Jen bych se bál, že k horšímu, než k lepšímu. Bral bys mě za blázna.

Slyšel jsem, že se k nadechuješ k otázce, či větě, ale dveře tě přerušily. Kdo je onen příchozí?

„Zdravím."

„Taky."

Matka. Co ta tady dělá? Co ta tady může chtít? Nemůžu ji nějak říct, aby odešla?

„Kdo jste?"

„Harry Styles. Vy?"

„Johannah Deakin. Jeho matka."

Ach ano. Matka, která mě vyhodila z domu, protože syn je buzerant a je ji jedno, že nemá peníze a ani kam jít, což?

Dej tu ruku ze mě okamžitě pryč. Nechci ji na sobě cítit. Možná jsi má matka, ale po tom, co všechno si mi vyřvala do obličeje, nemám k tobě už žádný hlubší cit. 

„Lou, povol, prosím, trochu stisk. Bolí to." 

Promiň, Harry. Jen nějak musím ventilovat ten vztek, který se ve mně hromadí, díky matce. Promiň, že to musíš být ty.

„On je vzhůru?"

„Není. Jen mě slyší a sem tam mi stiskne dlaň. Smím-li se zeptat. Co se vůbec stalo, že skončil v nemocnici?"

Taky by mě to zajímalo. Budu doufat, že ty, jakož to matka, budeš aspoň něco vědět.

„Hromadná autonehoda na křižovatce. Louis skončil jako jeden z mála z těžkým zraněním. On sám za to nemohl. Mohl za to řidič dodávky, který usnul za volantem a nakonec se potvrdilo i to, že řídil pod vlivem alkoholu. Jelikož auto, které jelo za ním nestihlo zabrzdit díky mokrému asfaltu, narazil do něj, díky čemuž se zřejmě Louis znovu praštil silou o volant a způsobil si tak nalomení lebky a následně i zjistili, že krvácení do mozku."

Ou. No, aspoň to není má chyba. Jen, matko. Příště by to chtělo více přidat starostlivosti v hlase a nemluvit o tom, jako by se nic nestalo a já mohl v klidu zemřít.

Stále nechápu, proč tady jsi. Co tady děláš? Tě sem ani neměli pouštět. Víš, docela rád bych cítil tvé objetí, ale brání mi v tom tvá slova, jež si na mě křičela před mými sestrami.

Harry, proč nyní mlčíš? Jen cítím, jak mi drtíš ruku. Doteď si ji jen držel. Nijak sis se mnou nepropletl prsty. Jen držel, nic víc.

Proč najednou cítím tvůj dech na mém uchu? Tvé rty, jak se otírají o mou pokožku na uchu?  Víš o tom, že jsou docela jemné? Takové až sametové. Na muže zvláštní.

„Proč se mi zdá, že k tobě nemá moc mateřský vztah?"

Protože to tak je, Harry. Nemáme mezi sebou dobrý vztah. Po tom, co vše se stalo asi už ani nebudeme mít.

Cítím, jak si mi opětoval stisk. Nejraději bych se na tebe podíval, usmál se a ještě raději si tě  přitáhl za zátylek do polibku.

„Vy jste jeho přítel?"

Hádám, že zvažuješ, co ji na to odpovědět. Taky mě to docela zajímá, co ji na to odpovíš.  

Řekneš ji, že jsi pouze kamarád nebo, že jsi můj přítel?

„Ano."




Magic green eyes [Larry] ✔Kde žijí příběhy. Začni objevovat