Papír

Aiden si povzdechl. Už déle než hodinu poklepával tužkou do svého zápisníku, hleděl z okna na moře a doufal, že dostane nějaký dobrý nápad. Chtěl napsat další povídku, ale ať se snažil sebevíc, nešlo to. Zkrátka měl už několik týdnů v hlavě blok.

Jedinou oporou mu byl jeho dobrý přítel Jonathan, který Aidena vždy dokázal vytrhnout ze světa příběhů, a který ho měl dnes po dlouhé době navštívit. O jeho problému dobře věděl.

Aiden stočil zrak k hodinám. Bylo šest ráno, Jonovu loď očekával kolem osmé. Měl dost času.

Ještě jednou se zoufale podíval na tužku, již držel v ruce, jako by mu snad z dlaně mohla vyklouznout a sama začít psát. Pak ji ale spolu se sešitem odložil a jako každé ráno se vydal na procházku po pláži.

...

Aidenovy nohy se bořily do písku, zatímco s prázdným výrazem sledoval vycházející slunce. Obvykle by se toho pohledu nemohl nabažit, dnes mu však byl ukradený. Stále musel myslet na prázdný zápisník, jenž nechal doma ležet na zemi. Možná, že kdyby u něj zůstal ještě chvíli, kdyby nad tím příběhem přemýšlel jen o minutu déle, něco by ho napadlo...

Zatnul ruce v pěst. Na procházky chodil, aby si vyčistil hlavu, ale ani to už nefungovalo. Jeho psací blok se mu pořád připomínal. Aidenův nejmilejší koníček ho začínal dohánět k šílenství.

Zoufale kopl do písku - a překvapeně vyjekl. Jeho palec narazil na něco studeného a hladkého. A to něco, pokryté slabou vrstvou zlatých zrníček, právě teď leželo u jeho nohou.

Kleknul si na zem, vzal předmět do dlaní a očistil ho. ,,Obyčejná flaška," zabručel zklamaně, vstal, a už chtěl vykročit k nejbližší popelnici, když vtom se zarazil. Uvnitř láhve uviděl list zavinutého papíru. V tu ránu byly všechny myšlenky na psaní pryč. Nedočkavě nádobu otevřel a roličku opatrně vytáhnul ven. Vzal ji do rukou, rozvinul ji - a strnul. Předpokládal, že spatří dopis, mapu k pokladu, něčí fotografii... Ale ani jednoho se nedočkal. Papír byl prázdný.

...

,,Může v tom být ukrytá tajná zpráva! Znáš přece ten trik s citronovou šťávou, ne? Třeba někdo volá o pomoc. Jone, copak tebe to vůbec nezajímá?" Aiden se prudce otočil ke svému nejlepšímu příteli. Jonathan seděl na jeho posteli s hlavou v dlaních. Od té doby, co připlul, mu Aiden předhazoval nejrůznější šílené teorie o tom, kdo a proč tu láhev hodil do moře.

,,Zbytečně z toho děláš vědu," zabručel Jonathan, ,,vsadím se, že o nic nejde. A co se té zprávy týče..." narovnal se a vytáhl z kapsy zapalovač. ,,Dej mi ten papír."

Aiden podezíravě přimhouřil oči. Na chvíli ho napadlo, že přítel se chystá list spálit, ale hned si za tu myšlenku vynadal. Jonathanovi věřil, věděl, že by to neudělal. Proto mu papír podal.

,,Díky," ušklíbl se Jon. ,,Teď poslouchej. Kdyby to opravdu byl dopis napsaný citronovou šťávou, stačilo by ho zahřát a zpráva by se objevila, mám pravdu?" Aiden přikývl.
,,Tak sleduj." Jonathan škrtnul zapalovačem a přidržel papír nad plamínkem.

Nic. Žádné písmo se neobjevilo. Jon nechal oheň zhasnout a otočil se ke zklamanému Aidenovi.

,,Vidíš? Říkal jsem ti to."

Kamarád mlčel, ale ne na dlouho.

,,V tom případě mi vysvětli, proč by někdo posílal po moři láhev s prázdným papírem?"

,,Chceš vysvětlení?" zeptal se Jonathan ostře a zabodl do přítele pohled. Aiden znejistěl. Věděl, že Jon přijel, aby ho rozptýlil a pokusil se mu zlepšit náladu. A on ho přivítal kusem bílého papíru. Nebylo divu, že se rozčílil.

,,Máš ho mít. Tu láhev hodil do vody nějaký malý spratek čistě pro svoji zábavu. A teď sedí doma a směje se, protože ví, že se kvůli tomu zatracenému papíru někdo brzo zblázní!"

Když Jonathan domluvil, sklopil Aiden zrak k bílému listu. Stále na sobě cítil přítelův pohled. Prohrábl si plavé vlasy a povzdechl si.

,,Asi máš pravdu, neměl bych to brát tak vážně." Kývl hlavou k Jonovým zavazadlům. ,,Půjdu to vyhodit, zatím si vybal," prohodil a zamířil ke dveřím.

Jonathana vůbec nepřekvapilo, když spatřil, jak přítel schovává papír do kapsy.
Pousmál se.

...

Druhého rána se Aiden jako vždy probudil ještě před svítáním. Oblékl se a potichu, aby nevzbudil Jona, opustil dům.

Došel až na pláž, kde si sedl na zem. Vlhký písek nepříjemně studil, ale Aiden se to snažil ignorovat.
Snad posté vytáhl z kapsy složený papír a narovnal ho. Včera vymyslel několik důvodů, proč ho někdo poslal po vlnách, ale všechny byly nepravděpodobné a žádný nemohl dokázat. V noci kvůli tomu skoro nespal, pořád ten papír musel pod světlem lampičky zkoumat.
Zavrtěl nad sebou hlavou. S novým dnem si uvědomil, že celou dobu řešil naprostou hloupost. Akorát tak plýtval časem.

Zmačkal list do kuličky, odhodil ho kamsi za sebe a složil hlavu do dlaní.
Seděl tak, dokud asi po pěti minutách nezaslechl tiché kroky. Vzhlédl a pousmál se. Ty dlouhé, tmavé a rozcuchané vlasy by poznal všude. S rukama za zády se k němu kolébavou chůzí blížil Jonathan.

,,Vzbudil jsem tě?" zeptal se Aiden, když přítel přišel blíž. Odpovědi se ale nedočkal. Brunetův pohled směřoval k bílé kuličce, kterou spatřil v písku.

,,Vzdal jsi to?"

Aiden zmateně zamrkal. ,,Prosím?"

,,Ten papír." Jon se mu konečně podíval do očí. ,,Přestal sis s ním lámat hlavu?"

Aiden se zamračil a pomalu přikývl. Nechápal, kam tím přítel míří. Ten se však neobtěžoval s vysvětlováním a místo toho mu položil další otázku:
,,Takže jsi došel k závěru, že je to prostě obyčejný papír a ty nikdy nepřijdeš na to, kdo a proč ho s tou lahví hodil do moře?"

,,Co to má znamenat?" křikl Aiden, kterému začala docházet trpělivost. Znělo to, jako by se mu Jonathan vysmíval, ale jeho vážný výraz ničemu takovému nenasvědčoval.

Přítel mlčky svěsil ruce a hodil Aidenovi k nohám jeho zápisník, který doteď skrýval za zády.
,,Jak jsem řekl, nemáš šanci se o tom papíru cokoliv dozvědět. Ale určitě jsi toho spoustu vymyslel, tak mě napadlo, že bys to mohl sep--" nedořekl. Aiden se rychlostí blesku vyhrabal na nohy a Jona objal.

,,Ty jsi génius!" vykřikl, když překvapeného nejlepšího přítele konečně pustil. Od té doby, co Jonathan přijel, si na svůj psací blok ani nevzpomněl. Po dlouhé době ucítil známou záplavu inspirace. Bez dalších slov se rozběhl pryč. Když dorazil domů, popadl první tužku, kterou spatřil a přešel k oknu. Otevřel ho. Zaposlouchal se do šumu mořských vln - a začal psát.

...

Jonathan sebral ze země zmuchlaný papír a ohlédl se za vzdalujícím se přítelem. Zdálo se, že na Jona ve vteřině zapomněl, ale jemu to nevadilo. Byl rád, že Aidenova psací zábrana zmizela. Vždyť přesně tohle zamýšlel, když včerejšího rána házel tu láhev přes palubu.