THE LAST SMILE [Thomas] - TMR FF - Dokončeno, probíhá korekce✓

XXI."Can you hear me?"

Po vydatné snídani, která všem alespoň částečně zlepšila náladu a dodala energii, se Alexandra odešla osprchovat.

Studená voda jí stékala po celém těle a dodávala pocit úplného blaha. Potřebovala to.
Potřebovala na sobě cítit vlažné kapky. Je to osvobozující pocit, když jenom tak stojíte pod konvou, která vás kropí kapkami vody.
Ačkoliv ten uspokojující pocit nebyl stále stoprocentní, stačil k tomu, aby se cítila svěže.

Potom na sebe vzala svou čistou košili, kraťasy a pevné tenisky a odešla od sprch pryč, směrem k Bráně.
Před ní stál Minho, Thomas, Pánvička a další Placeři.

"Vy jdete do Labyrintu?" Zeptala se překvapeně.

U Toma s Minhem by to pochopila, ale u těch dvou moc ne.

"Očividně," odvětil Minho s úšklebkem.

Thomas se pousmál a poupravil si svůj běžecký batoh.

"Prej tam je mrtvej rmut," pronesl Pánvička a při té představě se ošil.

"Jo, už nějakej druhej den, možná třetí," doplnil Minho.

Alexandra se zamračila. Tohle rozhodně z nevěstí nic dobrého, ostatně jako všechno, co se tady děje.Nicméně, trhla sebou, když k ní přistoupil Thomas a políbil ji na čelo.
Nečekala to, a tak jí zrůžověly líčka.

"Nemusíš se bát, my najdeme východ," zašeptal jí do ucha, načež ji pevně sevřel ve svém objetí.

Alexandra se pro sebe usmála, ale zlom přišel ve chvíli, když zahlédla Minha. Zdálo se jí to jako věčnost, avšak přece jen to byla chvíle, co se navzájem dívaly do očí. Do očí, naplněné bolestí.

"Tak už běžte," pobídla je, když se od Thomase odtáhla.
Nepřišlo jí navíc dobré tohle dělat před Minhem.

"Vrátím se," mrkl Thomas a následně Placeři vběhli do toho odporného místa. Minho jí nevěnoval jediný pohled.

Co se to jen děje?

Povzdechla si, naposledy se zadívala do útrob Labyrintu a potom se rozešla vstříc Placem.
Místem, které jim všem poskytovalo domov. Některým delší dobu, některým naopak krátce.
Jak se tak zamyslela, vlastně to bylo jako, když se člověk narodí. Nějak tak to pociťovala, neboť si vážně nedokázala vybavit, jak její rodiče vůbec vypadají. Vůni maminky, kterou by tak zoufale potřebovala. Ačkoliv si to ještě nikdy nepřiznala, chybí jí. Proč se jí rodiče vzdali?
Milion otázek, avšak žádná rozumná odpověď.

Aniž by si toho sama všimla, někdo se nachomýtl vedle ní.

"Náš čím přemýšlíš?" Zeptal se Newt, jenž už delší dobu kráčí po jejím boku. Podívala se na něj. Pod očima měl velké černé kruhy. Spal vůbec?

"O rodině, o tom, co tu děláme, a tak podobně," smutně se pousmála.

Newt pokýval hlavou.
"Taky mám občas takový myšlenky, dost frasně smutný." Zasmál se a Alexandra s ním.

Jejich cesta pokračovala ke Krchálku, kde se posadili na jeden z vystouplých kmenů.

"Jak to vlastně bereš? Že jsme tady," upřesnila, když se Newt nechápavě zamračil.

"No... Snažím se to brát tak, jak to je, i když to tu zatraceně moc nenávidím," odpověděl a promnul si oči,"Přijel jsem Klecí jako druhý, první byl Alby. Nemohl jsem si zvyknout, pořád jsem utíkal a snažil se zoufale najít východ. Alby mi několikrát říkal, ať se vzpamatuji, ale nešlo to. Byla to jako noční můra. Noční můra, která se naplnila a nějaký člověk tě jí vyloženě naservíroval na stříbrném podnose."