Jeník, příběh démona ✅

2. Má někdo pocit, že je zde schovaný?

Od pokoje dělil Honzu už jen kousek. Přelezl po větvi a bez zaváhání skočil do místnosti. Věděl, že Gréta na noc nikdy úplně nezavírala okna. Její důvěřivost a touha po čerstvém vzduchu se Honzovi v tuto chvíli velice hodila. Udělal pár rychlých kroků směrem k šatní skříni, odkud intuitivně vytáhl tu největší bichli, kterou našel. Byla trochu zaprášená, ale jinak v perfektním stavu. Položil ji doprostřed místnosti a vrhl se do příprav. Křídou nakreslil na zem pentagram a zapálil pět stejných svíček, které vložil do rohů hvězdy. Nyní už mu stačilo jediné: představit si v hlavě obraz daného démona. I když měl v krvi několik promile, stále si byl vědom faktu, že pekelné bytosti byly, jsou a budou pěkná cháska. Z tohoto důvodu se rozhodl vyvolat jen jednoho z vedlejších, a tím pádem i méně nebezpečných, démonů. Surgat. Jeho jméno bylo prakticky zapomenuto, nacházelo se až na úplně poslední stránce, napsané drobným písmem na ušmudlaném konci rohu. Surgat, ten, který otevře všechny zámky, to bylo to jediné, co se Honza z knihy o démonovi dočetl. Pokusil se představit si jeho obraz. Jak asi takový démon může vypadat, přemýšlel. Rudá kůže, zakroucené rohy, křídla černá jako noc, síla býka a výška víc jak dva metry. Hmm, snad bude něco lepšího než jen pekelný basketbalista.

Honza pronesl formuli (kterou vám sem nenapíšu, protože, děti, toto doma nezkoušejte) a vyčkával. Místností projel lehký vánek, z kterého mu naskočila husí kůže. A pak se to stalo. Vlastně nestalo. Jeho slova měla asi takový vliv, jaký má rodič ajťáka, když ho chce potrestat domácím vězením. Žádné plameny, ani čmoud, prostě nic. Pokud existovaly pekelné brány, byly zamčeny na dva západy. Honza pronesl kouzelnou formuli podruhé. Zřetelně vyslovil jednotlivá slova a s úlevou sledoval, jak se plamínek svíček zatřepotal. Něco se konečně dělo. Teplota v pokoji klesla pod nulu. Honzův dech se změnil v obláček páry. Kdoví odkud se zvedl silný vítr, který si prorazil svou cestu místností. Všechny svíčky pozhasínaly a Honza se topil ve tmě. Po celém těle mu naskočila husí kůže. Částečně ze strachu, částečně z mrazu. Mžoural a bezradně šmátral rukama kolem sebe. Snažil se mermomocí spatřit, nebo alespoň nahmatat jakýkoli náznak nadpřirozena. Krom zhasnutých svíček se však ničeho výjimečného nedočkal.

„Haló? Pane démon?" zašeptal.

Žádná odpověď. Nechápal, proč se vyvolání Surgata nepovedlo. Vše přeci splnil do puntíku! Jeho strach pomalu nahrazoval rostoucí vztek. Vzal onu tlustou, starobylou a nyní absolutně neužitečnou knihu a vší silou s ní mrštil o zeď. V půlce jejího letu si uvědomil, jakou hroznou chybu právě udělal. Ale ne, Gréta! Ozvala se rána jako z děla, kterou následovalo hrobové ticho. A pak přišel pohyb. Nešlo o nic výjimečného, Honza zaslechl jen drobné, pomalé krůčky vycházející z přízemí a jemný ženský hlásek: „Má někdo pocit, že je zde schovaný?"

Vyděsil se. Nechal knihu knihou a rozhodl se co nejrychleji opustit pokoj. Seskočil na strom a když se dostal zpět na zem, vzal oba své kamarády za límce a odvlekl je k autu.

„Dělejte," sykl na ně. „Odjíždíme."

„To utíkáme před démonem?" vypískl Goblin.

„Kéž by, zdrháme před babičkou. Tak honem, ještě by na nás mohla zavolat policajty."

„Počkej," zastavil ho před autem Vader. „Nemyslím si, že jsi ve stavu, abys řídil."

„Smůla, auto je moje, řídit budu já. Pokud se ti to nelíbí, jdi pěšky a nech se zatknout." Honza šlápl na plyn a jeho auto pomalu mizelo v oparu Halloweenské mlhy. Byl už na konci ulice, daleko od Gréty a jejího domu, když se z pentagramu v jeho pokoji začalo něco vynořovat. Nejprve to působilo jako neškodná pára z nějaké děravé trubky, která však s každou uplynulou vteřinou získávala více a více na konkrétnosti. Mohutná postava. Rudá kůže. Zakroucené rohy. Křídla černá jako noc. Výška téměř tři metry! A paže měl tak silné, že by se i Rambo zdráhal vyzvat ho na páku a raději by se vrátil zpět do Vietnamu. Byl to opravdu on, Surgat, démon nižší třídy. Nyní se nabízí otázka, jak asi vypadá jeho nadřízený?

„Omlouvám se za můj pozdní nástup, ale v pekle byla na výtah sem ohromná fronta," prohlásil démon hlubokým hlasem a rozhlédl se kolem. Nikde nikdo. „Hovořím snad sám k sobě? Kde je onen člověk, který mě vyvolal?"

Nacházel se v prázdném pokoji, na jehož zdech byly pověšeny plakáty Metallicy a na polici ležela několik let netknutá elektrická kytara. Určitě jsem správně, pomyslel si. Jedině takový typ člověka by mohl vyžadovat mou pekelnou přítomnost. Lump, co rád budí sousedy hlasitou hudbou. Přesto ve vzduchu ucítil něco, co k atmosféře pokoje nepatřilo. Zvláštní vůni. Cítil něco sladkého. Cítil něco hořkého. Ale to nejpodstatnější: cítil stáří. Že by ho vyvolal rocker v důchodu? Zamyšleně se otočil kolem dokola, když vtom se prudce zarazil. V otevřených dveří stála babička. Netušil, jak dlouho tam byla. Měla na sobě dlouhou růžovou noční košili a stejně barevnou spací čepici. Možná mě neviděla, napadlo ho, ale téměř třímetrová postava démona by se dala jen opravdu těžce přehlédnout. Surgat se hrozivě tyčil přímo ve středu pokoje. Gréta přistoupila o krok blíž a otevřela pusu, jako by chtěla něco říct... nebo křičet.

„Jeníku, jsi to ty? Nešálí mě zrak?" zeptala se nadšeně a Surgat se otřásl.

Já, ničitel světů, zplozenec pekel, mám být snad zaměněn za nějakého podřadného smrtelného živočicha, co se zve „Jeník"? Ta opovážlivost, ta nestoudná drzost! Zasela vítr a dnes večer bude svědkem mé nevídané síly, která nezná hranic. Vystoupil z pentagramu a podíval se vzdorně do babiččiny vrásčité tváře. Zafuněl, až se jí zamlžila sklíčka brýlí, která byla tak tlustá, že by byla schopna vrátit zrak i krtkovi.

„Jsi to ty!" zajásala Gréta a v očích se jí zaleskly slzy. „Opravdu jsi mě přijel navštívit! Nikdy jsem nebyla šťastnější, pojď dolů, jistě máš hlad."

Hned jak to dořekla, docupitala přímo k Surgatovi a dala mu to nejvřelejší objetí, které kdy zažil. Což nebylo zase tak těžké, protože démony obvykle nikdo neobjímá a oni tak mají laťku zatraceně nízko. Slzy radosti jí pomalu stékaly po tváři a temná díra v hrudi démona, kde možná bylo, či nebylo srdce, vědci o tom stále vedou dohady, zaplesala.

Gréta se zasmála. Smích slýchával Surgat často, ale ne tenhle. Nebyl totiž nijak zlomyslný, ani plný škodolibosti. Byl jemný. Vřelý. Babičkovský. Surgat drobet pookřál. Pokud tu není osoba, která mě vyvolala, pomyslel si, nedostane se mi žádného příkazu. Nemám tedy žádný účel.

Něco takového nebyla pro démona žádná legrace. Pekelné bytosti potřebovali účel stejně silně jako Britové čaj. Bez úkolu by se musel vrátit zpět do pekla. Stal by se zase nikým. A to se Surgatovi nepozdávalo. První vyvolání a hned neúspěšné? Ne, ne. V jeho hlavě se už spřádal plán.

„Ano, vedoucí stařešino," řekl rázným, hlubokým hlasem. „Jsem tvůj vnuk zván Jeník."

Babička se na něj více natiskla a jeho ohromné tělo se lehce prohnulo. Odkud vzala v těch svých drobných pažích tolik síly?

„Zítra tě vezmu nakupovat, ale dneska tě ještě musím nakrmit. Proboha, jen se na sebe podívej!" vykřikla. „Vždyť jsi jen kost a kližka." Sešla po schodech dolů do kuchyně a Surgat ji poslušně následoval. Tato stařešina mě možná dovede ke člověku, který mě vyvolal, pomyslel si. Zjistím své poslání. A pak všem ukážu, jaké divy může Surgat, démon nižší třídy a ničitel světů, dokázat.