Jeník, příběh démona ✅

4. Čokoládový poklad

Nastal druhý den. Den D, jinými slovy den Démona. Gréta přišla do Honzova, nyní vlastně Surgatova, pokoje s tácem plným čerstvě upečené várky domácích sušenek. Démon na ni zůstal jen nechápavě zírat. Položila mu tác s úsměvem na peřinu.

„To je přeci tvá snídaně, hlupáčku," pokusila se odůvodnit přítomnost sušenek. Démon však stále nechápal. Stejně tak netušil, jak si ho mohla stále plést s nějakým člověkem. Jistě, možná byla Gréta i se svými brýlemi slepá jako netopýr, ale jmenujte jednoho člověka, který je schopný zaměnit skoro tři metry vysokého tvora s rudou kůží, ostny pokrytými zády, tesáky místo zubů a drápy místo prstů, za svého vnuka? Navíc jeho pach síry se rozhodně nedal považovat za nějakou voňavku z Playboye. Ještě by dokázal akceptovat, že si ho někdo splete s oním Jeníkem za tmy. Ale za denního světla? Vždyť se ani celý nevešel do jeho postele a paty mu komicky přečuhovaly přes hranu. Grétu však celá situace mám-v-ložnici-démona nechávala zcela klidnou. Jediné, co ji trochu zaskočilo, byl Jeníkův nedostatek chuti k jídlu.

„No tak. Snídaně, tu přeci znáš. Vezmi si alespoň jednu sušenku," pobídla ho. „Jsou na ní i kousky čokolády, jak to máš rád. No, jen si ji vezmi," přemlouvala Surgata, který se jí marně snažil vysvětlit, že ve svém démoním životě nikdy nejedl sušenky a v blízké době se k tomu nijak zvlášť nechystá. Ovšem Gréta měla v této situaci navrch. Vlastnila totiž babičkovskou super schopnost. I když před ní stála bytost, která den předtím spořádala k večeři tele a její svalnaté ruce by mohly vytrhnout Eiffelovu věž ze základů, pro Grétu byl jen vyhublou bytůstkou, kterou je třeba nakrmit. A když si babička usmyslí, že někoho nakrmí, tak to taky udělá. Po několika vteřinovém přemlouvání si démon nakonec jednu sušenku vzal. Tu s nejvíce černými ďubkami, které mu připomínaly saze z jeho domoviny. K jeho překvapení však chutnaly mnohem lépe. Byly pekelně dobré!

„To je vskutku lahodné, stařešino. Na jakém svatém svitku se skví nauka k pečení takovéto many?"

„Ale, Jeníku, že ty jsi se zase nechal unést nějakou tou přednáškou, že? Určitě Teorie literatury, nemám pravdu? Co to s tebou ta vysoká škola dělá, taková slova jsi ještě před nástupem neznal."

Surgat si odkašlal.

„Stařešino, co se týče mého nástupu na tu takzvanou školu... "

„Nemusíš se omlouvat, Jeníku."

„Cože?!" rozkřikl se Surgat. „To nemůžete myslet vážně. Já, ničitel pekel a zplozenec světů, tedy... já ničitel zplozenců a světů pekel... Zkrátka... To opravdu někdo očekává, že se omluvím?"

„Nerozčiluj se, zlato, ale z té tvé roztomilé tvářičky jsem prostě viděla, že se cítíš provinile."

Démon se zarazil. Nevěděl, jestli ho více rozesmála zmínka o jeho „roztomilé tvářičce", která mu několikrát vyhrála titul nejděsivějšího démona měsíce, nebo snad představa, že by se za něco mohl cítit provinile.

„Já a znát vinu?" procedil pohrdavě skrz své tesáky.

„Jen si tady nehraj na siláka. Dříve jsi mě navštěvoval každý víkend. Vím, že jsi to měl v poslední době těžké, ale já tajně doufala, že ti to nezabrání za mnou jezdit. Na tvou návštěvu jsem se vždycky těšila celé dny dopředu. S tvou maminkou jsem měla pár rozepří, to víš, toho Štefana jí pořád neschvaluju, takže není divu, že ke mně nejezdí. Ale nikdy by mě nenapadlo, že bys mě mohl ze svého života vyškrtnout i ty. Uplynuly měsíce, a pak roky a ty stále nikde..." Démon zaujatě poslouchal. Koncept času byl pro něj novinkou. Jak dlouhý může být pozemský den? Měsíc? Nebo rok?

„Už jsem ani nedoufala, že znovu spatřím a včera v noci... Náhodou zaslechnu nějaké rány, přijdu do tvého pokoje a tam tě najdu!"

Nadšení v jejím hlase by proměnilo i studené katakomby v podzemí na slunný plážový resort. Surgat vytáhl svůj HellPhone, to víte, i v pekle jdou s dobou, aby zkontroloval situaci tam dole. Tento chytrý přístroj povinně vlastnil každý démon, aby mohl být v případě krize kontaktován. Podíval se na obrazovku, na které se rozsvítila rudá nula. To mohlo znamenat jen jediné: nikdo mu nevolal. Svým způsobem to bylo trochu smutné. Byl na povrchu vlastně druhým dnem a nikdo si toho nevšiml. Nikdo si o něj nedělal starost, nikdo ho nesháněl na Firebooku... Otevřel si prohlížeč s ikonou lišky a nechal si přehrát několik zlomových okamžiků z období, ve kterém se nyní nacházel. Přeci jen potřeboval vědět něco více o tomto tisíciletí, aby si udělal alespoň nějakou představu o tom, jak to na povrchu chodí. Na Surgata vyskočilo hned několik znepokojujících informací: Prezident Zeman, existují více než dvě pohlaví, chystá se pokračování Green Lanterna, v každém filmu musí hrát minimálně jeden černoch na vozíčku...

Svět jednadvacátého století působil jako jedno velké peklo na zemi.