Jeník, příběh démona ✅

5. Čaj a pálivá jídla

Surgat dožvýkal poslední sušenku a svým dlouhým hadím jazykem si důkladně oblízl rty. Ona čokoláda vlastně není vůbec špatná věc. Kéž by ji tak nějaká chytrá hlava dokázala proměnit ze sušenkového stavu na tekutý... Vytvořit čokoládový nápoj. A jmenoval by se... horoucí čokotekutina. Jak geniální. Jasnější, srozumitelnější a lepší název pro to nemohl jistě být vymyšlen. Posunul prázdný talíř směrem ke Grétě, snad aby nenápadně naznačil, že by neopovrhnul přídavkem.

„Bylo to velice štědré pohoštění a věřte mi, že nezapomenu na vaši laskavost, stařešino. Splatím vám ji, až se dostanete do pekla, kam se koneckonců dostane úplně každý," pronesl děsivým tónem a vycenil přitom zuby.

„Tak to jsou mi skvělé zprávy, Jeníčku můj zlatý, a teď si spolu dáme čaj," řekla uvolněně, jako by Surgata vůbec neslyšela. Démon jí právě sdělil, že skončí v pekle a ona si z toho odnesla  jen pochvalu za kuchařské dovednosti.

„Koneckonců, proč ne," zareagoval démon na její pozvání k pití. Už nevrtěl svou rohatou hlavou na znamení nesouhlasu a dalo by se i říci, že se na ten čaj těšil. Než byste stihli říct Raxacoricofallapatorius, stál před démonem starobylý čajový servis.

Gréta vzala jeden z hrnečků, nalila do něj trochu čaje a předala ho démonovi. Surgatovy ruce však byly příliš silné a nemotorné, a tak se drobný bílý hrneček s růžičkou ve vteřině změnil na nic neříkající kaši střepů. Podíval se překvapeně na Grétu, která ho však obdařila jen dalším ze svých úsměvů a nalila čaj do jiného z hrnečků. Ve výsledku se však změnila jen velikost hromádky střepů.

„Co se to jen s tebou děje, Jeníku?" přemýšlela nahlas Gréta. „Nikdy jsi neměl problém napít se z hrnku. Ale to nic, jen počkej..."

Démon zvedl ruku ve snaze se nějak ospravedlnit, ale Gréta už byla dávno pryč. Ani ne za minutku se vrátila zpět do obýváku a nesla s sebou kojeneckou lahev.

„Tohle mi tu po tobě zbylo. Možná bude přeci jen trocha pravdy na tom, co se říká." Vzala láhev a bez milosti ji strčila Surgatovi do tlamy. „Člověk je opravdu dvakrát dítětem... Čaj ti ale stále chutná, ne?" zasmála se.

Surgat odpověděl souhlasným zacumláním gumového konce lahve. Po chvilce si ji odtáhl od tlamy, labužnicky mlaskl a odříhnul si. To by však démon za žádných, a to opravdu žádných, okolností neměl nikdy udělat. Pekelné krkání se nedá přirovnat k žádnému jinému lidskému uříhnutí, jaké znáte například od miminek, opilců či opilých miminek. Tady jsme v úplně jiné lize. Pach síry během vteřiny prolnul celým obývacím pokojem a drobná jiskřička, která vyskočila z démonovy tlamy, při svém dopadu zapálila jeden z Grétiných květovaných závěsů. Babička vypískla a pohotově vylila část obsahu svého hrnečku, čímž zastavila vznikající požár.

„Že ty jsi byl na jídle v té nové mexické restauraci?" zeptala se Surgata s klidem jí tolik vlastním a pohledem přejela spálený závěs.

„Jakže? Mjeksickjé..." To slovo mu prostě nešlo přes pusu. Co to znamená? Zní to jako druh tropické nemoci. Nebo že by to byla značka těch moderních vidlí, které Lucifer nabízel na eOčistci?

„No ano, myslím tu mexickou restauraci, kterou nedávno otevřeli u nás na rohu. Nevím, proč si to děláš, Jeníku. Sám přeci víš, že máš slabý žaludek, a tak pálivá jídla prostě nezvládneš."

Démon roztáhl pusu do něčeho, co připomínalo úsměv od ucha k uchu, až na to, že zde šlo o grimasu od rohu k rohu. On a bát se pálivých jídel? Byl schopný sníst hořící poleno a zapít ho žhavou lávou. Jistě, určitě se lekne nějakého koření. Nevěřil, že by na tomto světě mohla stařenka najít něco, co by nedokázal snést.

„Nesměj se," napomenula ho babička, když si všimla jeho sebevědomého úšklebku. „Já ti to ráda dokážu," řekla a znovu někam odběhla. Vrátila se až s malou zářivě rudou věcí.

„Tady," pobídla ho, „jen si dej tuhle papričku a pak mi řekni, jestli je to taková legrace."

Surgat si ji bez jediného zaváhání vhodil celou do tlamy a začal žvýkat. Opravdu to pro něj nic nebylo. Gréta trochu znejistěla. Její Jeník nedokázal sníst ani opepřené jídlo, natož tu nejpálivější papričku z její zahrádky. Po chvilce však démonovo žvýkání začalo zpomalovat a z jeho žaludku zaznělo podivné zaškrundání. Na Grétině tváři se objevil vítězný úsměv.

„Co se to jen..." Surgat se chytil překvapením za břicho. Takový pocit mu byl cizí. Po chvíli vyskočil z pohovky a snažil se veškerou silou vytáhnout jazyk ze své tlamy. „Ááá, to pálí. Toto pálí. Ááá, ať už je to pryč. Ať je to pryyyyč!" Pobíhal po pokoji kolem dokola, až nakonec skončil zabořený v křesle, cumlající z kojenecké láhve zbytky studeného čaje. Taková úleva. Ani nejsilnější oheň pekelný by nedokázal napáchat tolik škody jako tato „paprička".

„Jednu mexickou restauraci jsem s tvým dědečkem navštěvovala pořád. Byla úžasná," zasnila se Gréta a smutně si povzdychla. Surgat její skleslost vycítil a v tichosti se více zabořil do křesla. „Je mi líto, že jsi ho nikdy nemohl poznat," pokračovala. „Byl to vážně skvělý muž. Jediný svého druhu a já bych dala všechno za to, aby se mi vrátil."

Surgata napadlo, že ta poslední věta byla vlastně skvělým materiálem pro uzavření dohody. Získal by Grétinu duši a výměnou by přivedl na svět duši jejího zesnulého manžela. U těchto dohod byl však jeden problém, peklo vždy vyhraje. Získá vás do své moci výměnou za náhražku. Za iluzi, která byla stvořena jen za účelem vašeho oklamání.

Jedno z pekelných pravidel pro pobyt na povrchu zní jasně: pokud se démonovi naskytne příležitost uzavřít dohodu, musí tak učinit V tu chvíli se však Surgat z nějakého nejasného důvodu rozhodl neuposlechnout. Nechal kodex kodexem a mlčel. A to byl první krok k jeho záhubě.