Viktor Frankenstein a jak to bylo dál?

Kapitola 6

Stalo se mi v noci něco....nevím jak to popsat. Nečekaného? Vzrušujícího? a ani to možná nejsou vhodná slova. Vycházel jsem z laboratoře pozdě v noci. Byl jsem velmi unavený jelikož na všechno na co jsem sáhl se mi rozbilo. Přemýšlel jsem jestli mi v nedávné době nepřešla černá kočka přes cestu. 4 kádinky mi vypadly z rukou.  Jedné z nich, bohužel se nacházela i kyselina což mi způsobilo nemalé škody.  Stále jsem se však snažil pracovat, vrchol přišel tehdy kdy vybouchl generátor na dodávání elektřiny do sklepa. Všude tma a nikde nikdo. Bylo to pro mě znamení, že se mám na to vykašlat a jít spát. Hrabě přítomen nebyl abych mu oznámil tento menší defekt. Hledal jsem po tmě a popaměti svícen co stál na mém stole. Mezitím se mi podařilo zapíchnout do ruky i střep z kádinky. Jelikož jsem citlivka, následoval bolestný řev a myšlenky na to, jak ze mě poteče proud krve, z čehož se mi udělalo špatně jelikož nemám rád pohled na krev a pocit stékání krve z jakékoliv mé řezné rány. I v té "hrůzné bolestné agonii" jsem nahmatal svícen a ze svého pláště vytáhl sirky. Nemotorně jsem se snažil škrtnout ale pokaždé jsem ji zlomil. Zbyla mi jen jedna. Tou se mi podařilo zapálit jednu z pěti svící na svícnu. Vítězoslavně jsem zajásal, opatrně vytáhl svíčku ze svícnu a s její pomocí rozzářil i zbylé 4 svíčky. Svícen mi poskytl malé světlo, které osvítilo můj pracovní stůl. V poslední zůsuvce se mi podařilo objevil kousek látky což mi skvěle posloužilo jako obinadlo. Svou poraněnou ruku jsem přiblížil ke svícnu abych viděl ty škody. Uprostřed dlaně jsem měl zaražený obrovský střep. Skoro jsem omdlel když jsem viděl slabý proud krve. Hrdinsky jsem se rozhodl střep vytáhnout, přece jsem chlap. Pouhý dotek ve mě vyvolal další vlnu bolestivého křiku. Po chvilkovém přemítaní jsem se rozhodl...hadr jsem si vložil do úst a pevně zkousl. Z kapsy mého pláště vytáhl pinzetu a opatrně po malých krůčcích začal vytahovat střep. V tom jsem uslyšel ránu kousek od dveří do sklepa, což vyvolalo rychlé škubnutí přičemž jsem si celý střep vyrval ven. Vyhrkly mi slzy a po vyndání střepu se ozval poslední bolestný výkřik díky kterému jsem teď již s naprostou určitostí probudil všechny v domě. Ruku jsem si obvázal poslepu, jelikož pohled na krev mě děsil. Po ošetření jsem se rozhodl prozkoumat co se vlastně stalo. Uchopil jsem svícen a mírně nejistým krokem kráčel vpřed. Snažil jsem se jednou rukou otevřit těžké dvěře. Rychle mi došlo, že nejsem žadný silák na to aby se mi to podařilo. Svícen jsem odložil nazem a oběma rukama se snažil pohnout s víkem. Příšerná bolest...ale nakonec se mi to podařilo. Zvedl jsem svícen a posvítil před dveře. Nikde nic, nikde nikdo. Obrátil jsem se zpět.

,,Nejste zraněný?" ozval se ženský hlas v temnotě. Vyděsil mě natolik, že jsem téměř upustil svícen. Došlo mi, že bych ale tímto ztratil jediné světlo co mám k dizpozici.

,,Ne, vlastně možná trochu, vlastně ne téměř vůbec.." panebože co to plácám? řekl jsem si vduchu. V ten moment jsem musel vypadat jako úžasný idiot.

,,Vyděsila jsem vás?" zeptal se něžný ženský hlas. Slyšel jsem v něm cosi zvláštního, bušilo mi z něj srdce.

,,Vlastně vůbec." pronesl jsem, ve skutečnosti jsem byl strachem bez sebe

,,Jste špatný lhář, Viktore.." ozval se ženský hlas a náhle byly slyšet kroky podpatků směřující rovnou ke mě. Náhle jsem již díky svitu svíček mohl vidět postavu ženy avšak to chabé světlo mi toho nechtělo ukázat víc. Naštětstí se přiblížila až ke mě. Byla nádherná. Vlasy měla dlouhé vlnité a rezavé jako liška. Šaty barvy růžové růže a kolem sebe měla plno závojů a krajek. Ústa sytá a oči, kterýma mě prořezala skrz na skrz.