Se stalkerem na kávě

Každý den postával na rohu ulice, opíral se o zeď jakéhosi bistra a pozoroval ji. Když už byl na místě podezřele dlouho, přesunul se do kavárny, která stála hned vedle té, kam chodila ona, a posadil se na terasu. Nic si nekupoval, za nic neplatil. S majitelem kavárny byli dobří přátelé, tudíž nikdo jeho zvláštní chování neřešil – takže měl spoustu času na její pozorování.

Pro ostatní by vypadala obyčejně, další holka z davu, co si dennodenně chodí po práci kupovat kafe. Ničím nápadná, možná tak tou závislostí na kofeinu, protože svou dávku nikdy nevynechala. Jako feťák, tak i ona chodila přesně načas pro drogu, která poháněla její tělo vpřed. On měl ale pocit, že na rozdíl od narkomana by bez té kávy přežila.

Přemýšlel nad tím, jaké by bylo s ní promluvit, když už ji pozoruje téměř půl roku, ale svou snahu vzdal. Počká na vhodnou příležitost. Koutkem oka zachytil pohyb jakési modré šmouhy a okamžitě věděl, že se blíží. Měla modrou bundu – stejně jako celý týden. Tentokrát ale bylo něco špatně, toho si všiml hned, jak se podíval na její obličej. Rudé tváře, pocuchané vlasy, opuchlé a zarudlé oči. Zacloumal s ním vztek, když mu došlo, že jí musel někdo ublížit. Chtěl se zvednout, nabídnout jí kapesník i rameno k vybrečení se, ale naštěstí se stihl včas zarazit. Jak jen by to působilo, kdyby se k ní teď rozešel, když ho vlastně ani neznala?

Znovu na ni pohlédl, tentokrát už poměrně klidný, když se otočila jeho směrem. Rychle uhnul pohledem a doufal, že si ho nevšimla. Počítal do deseti, aby se s ní náhodou nesetkal pohledem, a pak se odvážil zvednout zrak od dřevěného stolku zpět k ní.

Už tam nestála.

Zmateně se rozhlédl kolem, nikde ji však neviděl. Přece se nemohla jen tak vypařit. Letmý dotyk paniky jej naprosto rozhodil, takže se urychleně vztyčil a opět očima pročísl okolí její oblíbené kavárny. Kde mohla být? Kávu si ještě nekoupila, tak kam mohla zmizet?

„Děje se něco, pane?“

Otočil se na dívku, jež mu otázku položila. Pomalu zavrtěl hlavou, pohledem zase přejel celou ulici a konečně ji spatřil. Seděla na lavičce, hlavu v dlaních, věci z kabelky měla rozsypané všude kolem sebe.

Rychle se prosmýkl kolem dívčiny, která se na něj zmateně podívala, ale poté se vrátila zpět ke svému cappuccinu. Vlastně ani nevěděl, proč tohle dělá. Vždyť ještě pár minut zpátky si říkal, že si s ní promluví, až bude vhodná příležitost. A byla tohle vhodná příležitost? Když plakala na lavičce a lidé kolem na ni vrhali nechápavé pohledy? Určitě ano, přesvědčoval sám sebe, zatímco přecházel silnici. Na obrubníku se ale zarazil, takže stál jednou nohou ve vozovce. Co jí asi tak řekne? Jak začne konverzaci s někým, koho už šest měsíců pozoruje, a připadá si u toho jako vlk sledující osamělou ovci? Ale pěknou ovci, problesklo mu hlavou. Povzdechl si, napočítal do tří a znovu se rozešel směrem k ní.

Už jen pár kroků, nabádal se pořád. Strach a nervozita mu svazovaly nohy i jazyk. Jako by se ty dvě mršky domluvily, že zrovna teď mu zkomplikují život. Zavrtěl hlavou, snad aby se pokusil je oba na chvíli vytěsnit, zhluboka se nadechl a stoupl si přímo před ni.

„Slečno, jste v pořádku?“ Hned, jak to vyslovil, měl chuť si vrazit facku. Samozřejmě že není v pořádku! Vždyť brečí a má kolem sebe rozházené věci!

Zvedla k němu uslzené oči a jemu se v tu chvíli zastavilo srdce. Nikdy dříve si nevšiml, jak moc jsou světlé. Tak světlou barvu duhovek ještě neviděl. Slzy v nich ještě více vzbuzovaly dojem, že vypadaly jako studnice plné křišťálově čisté vody. A on byl schopen se v nich utopit.