Magic green eyes [Larry] ✔

Kapitola 20

Louis

Do rukou jsem si vzal berle, díky kterým jsem se postavil. Už mě nebavilo poslouchat vzteklé vrčení od Bena, který se zřejmě vztekal v kuchyni.

Několika kulhavými kroky jsem se dostal do oné části domu, kde se doopravdy vztekal zelenoočko. Vypadal jak nějaký křeček, kterému právě vzali žrádlo.

Berle jsem vzal do jedné ruky a postavil před sebe. Nohu v sádře jsem měl mírně nadzvednutou, přičemž jsem se ramenem opíral o rám dveří.

„Co to, ksakru, děláš?" optal jsem se. Na sporáku měl pánev a na lince bylo krájecí prkno, na kterém byl položen nůž s masem.

„Snažím se něco uvařit," odvětil mi s pohledem na onom kusu masa. Prosím, ať nevaří. Nepotřebuji, aby se můj domov ocitl ve spárech plamenů.

„Ty by si spálil i kukuřičné lupínky s mlékem. Raději toho nech, ať mám kde bydlet." Zasmál jsem se. S dunivou ránou umístil dlaň do středu hrudníku, přičemž ústa otevřel do O v neuvěření.

„Nekoukej tak na mě. Já nejsem ten, kterému se povedlo osladit brambory." Zasmál jsem se. Břicho mě opět rozbolelo, ale teď jsem to hodlal ignorovat. 

„Mohu já snad za to, že cukr vypadá stejně jako sůl?" vykřikl. Mračil se, ale já viděl ty koutky, jak se snaží zvednout do úsměvu.

Nadechoval se, že něco řekne, ale zvonek ho umlčel. „Nezapomeň myšlenku," oznámil jsem mu, když jsem se rozhodl pomalým krokem dostat do chodby.

Dotyčnému jsem otevřel, načež se mi na tváři vytvořil úsměv. „Ahoj, Harry," pozdravil jsem ho. Hopsáním jsem mu uvolnil cestu aby mohl vejít.

Zavřel jsem za ním a otočil se na něj. „Ahoj, Loui," pozdravil mě nazpět. Jeho dlaň se ocitla na mém pravém boku, přičemž mi dal polibek na čelo. Políbení na pozdrav jako v nemocnici.

„Louisi, kdo to je!?" křikl Ben. Normálně se i divím, že ještě nemá vykřičené hlasivky. Pořád jen křičí.

Pokroutil jsem nad tím hlavou a rukou pokynul Harrymu, aby se vydal za mnou. Díky těm berlím budu mít vypracované ruce, že bych potom mohl vyhrávat mistrovské zápasy v páce.

„Tak jak ti je, Loui?" optal se mírně starostlivě. Přes rameno jsem se na něj podíval, abych mu mohl darovat malý úsměv.

„Není to nejlepší, ale ani nejhorší," odvětil jsem mu. Došli jsme do kuchyně, kde jsem viděl Bena s olejem v ruce, jak se ho chystal nalít na pánvičku.

„Ať tě to ani nenapadne! Okamžitě to polož nebo tě praštím berlí po hlavě, Bene!" vykřikl jsem zděšením. Normálně jsem měl před očima, jak je tento dům pohlcen plameny.

„Děláš z komára velblouda, Louisi," odfrkl si. Přesto olej zavřel a položil na linku. Otočil se na nás, přičemž mu obočí vylétlo snad až do vlasů.

„Klid, Bene. Bene, tohle je Harry Styles. Harry, tohle je Ben Jonas," představil jsem je. Podali si ruce, přičemž Ben Harryho skenoval pohledem. Snad jako by v očích měl detektor, zda je hoden této návštěvy.

„Můžeš toho skenování nechat? Není to nějaký sériový vrah," zamručel jsem. Protočil nad tím očima a pár kroky od Harryho odstoupil.

„Kamarád či přítel?" otázal se mě. Pohledem vyhledal mé oči, do kterých se hluboce podíval. Bene, proboha, na co se to ptáš?

Cítil jsem, jak se mi tváře barví do nachu a jak se dech zrychlí. „Kamarád," opáčil jsem mu, stále ve tvářích červeň. Bene, já tě jednou zabiju.

„Je mezi vámi něco?" Slyšel jsem, jak se Harrymu zadrhl dech. Podíval jsem se na něj, což mi pohled opětoval. Fajn, teď jsem musel být červený celý.

„Bene, zastav svůj výslech," vyhrkl jsem rychle. Byl jsem stále červený jako rajčátko, až jsem měl strach, že se ze mě za chvíli stane pyré.

„Promiň, Harry, za takový výslech. Ben je prostě Ben a jen má o mě strach." Usmál jsem se na něj. Jako náznak porozumění mi na to pokýval, načež se kolem něj protáhl k lince a sporáku.

„A divíš se mi?" S povzdechem jsem odvrátil pohled od Harryho a podíval se na něj. Byl zamračený, ale taky jsem viděl, že má pouze jen strach.

„Nedivím, ale už jsem se z toho dostal, okay? Přestaňme to řešit, když tady máme návštěvu." Mrkl jsem na něj. Povzdech se vyloudil z jeho úst a do vteřiny jsem skončil v jeho objetí.

Ruce jsem omotal kolem jeho trupu a bradu si opřel o jeho rameno. Podíval jsem se na Harryho, který se na nás díval. Věnoval mi úsměv, který jsem mu s radostí opětoval.

Dívali jsme si navzájem do očí, usmívali se na sebe. Opět jsem mu v očích viděl to něco, co jsem doteď nedokázal přečíst, i když bych tak moc chtěl.

„Myslíš, že bych mohl s vámi potom pojíst?" Odtáhl jsem se od Bena, kterému jsem se podíval do očí. Pokýval hlavou na náznak.

„Můžeš. Jen ho, prosím, Bene, nevyslýchej," poprosil jsem ho s psími očky. Nedůvěřivě mi pohled oplácel, ale i tak podlehl.

„Nebudu," svolil s povzdechem. Se smíchem jsem ho políbil na líčko a pomocí berlí se dostal k jídelnímu stolu.

„Taky ti někdy připadá jako malé dítě?" otázal se Ben Harryho, který právě krájel maso. Stočil na něj nevěřícný pohled, který do chvíle vyměnil za zářivý úsměv.

„Ale i tahle jeho stránka je krásná," odvětil mu s úsměvem. Pohled už nevěnoval Benovi, nýbrž mně. Díval se mi do očí, když zrovna mé tváře opět červenaly.

Pohled jsem raději rychle stočil na své prsty, se kterými jsem si nervózně hrál. Pokaždé, co jsem s ním ve společnosti, červenám se a jsem v rozpacích.

„Jak jste se vůbec poznali?" Jeho zadek se umístil na židli, která byla naproti mně. Podíval jsem se na něj, což jsem zjistil, že mezi námi těká zvědavým pohledem.

„Neprosil jsem tě, abys nevyslýchal?" zavrčel jsem lehce otráveně. Nafoukl jsem naštvaně tváře.

„Já nevyslýchám. Jen mě to zajímá. Docela by jste se k sobě i hodili. Pokud není stejný jako on," zavrčel. Celý se napjal, až se mu vyrýsovalo svalstvo zpod volného trika.

„Není. Přestaň o něm už mluvit. Prosím," zakňučel jsem. Sklopil jsem pohled zpět na mé prsty a nechal slzu, aby se svezla po mé tváři. 

„Ehm," odkašlal si Harry. Nějak nenápadně jsem si utřel slzu, která už se chystala ukapnout na desku stolu.

„Poznali jsme se v cukrárně, kde pracuji. Chodí tam vždy pro svou snídani," odvětil mu na jeho otázku. Usmál jsem se na něj, ale nemohl to vidět, jelikož pohled nadále věnoval masu. 

„A taky pro svou dávku tvého úsměvu," zašeptal jsem si sám pro sebe s lehkým úsměvem.