BOJ vs BOJ ✔

13. Obyčejně neobyčejný život

Elis

Návrat do normálního života není ani tak těžký, jelikož mě hřejí na srdci každodenní hovory se Sethem. Sice je to vždycky šílená domluva, nejen kvůli časovému posunu a mým službám v nemocnici, ale zvládáme to. Důležité je, že se slyšíme. Ani bych neřekla, že jsem doma celý měsíc. A tak zatímco Seth se podle jeho slov, nebo spíše podle písmenek z překladače poctivě připravuje na další zápas, který se mu nezadržitelně blíží, já si užívám přítomnost a vůni miminek v práci. A volný čas trávím na speciálním kurzu angličtiny, na který jsem se přihlásila. Učí nás rodilý mluvčí, nějakou novou metodou a už mě dokonce pochválil, že mám dobrou výslovnost. No, jakby taky ne, když jsem měla ty nejlepší učitele. Kolikrát si říkám, čeho všeho je člověk pro lásku schopný.

„Eliško, zkontroluj maminku na trojce a dohlédni na kojení, nějak jim to nejde." Informuje mě vrchní sestra.

Dopíšu zbylé papíry, upiju studeného kafe z hrnečku a vydávám se podívat, co pro ně budu moct udělat. Mám tuhle práci ráda, hlavně tedy ty malé drobečky, které právě spatřily světlo světa. Jsou takoví malincí, nevinní, bezbranní, kouzelní. Už se nemůžu dočkat, až si někdy pochovám v náručí svůj uzlíček štěstí. Uzlíček, který bych čím dál tím víc chtěla se Sethem.

Procházím kolem několika pokojů, než klepu na dveře toho, který zdobí číslice tři. Zaháním své myšlenky kousek dál a už se věnuji mamince a droboulinké vlasaté holčičce, která až přestane plakat, bude jako andílek. S andělskými křídly, jako má Seth tetování. Bože, já ho vidím úplně všude! Zakroutím s úsměvem hlavou, protože i když se na něj snažím nemyslet, vždy mi ho něco připomene. Jsem prostě zamilovaná až po uši, jak naznala Ivet.

Sice jsem dneska měla ranní, ale domů se vracím až pozdě večer. Na angličtině se to trošku protáhlo a tak teď jen vyčerpaně padám na pohovku. Natahuji se pro laptop a ihned najíždím na hovor. Sethovi to netrvá moc dlouho, než ho přijme a jako první mi po pozdravu posílá sladkou pusinku. Naše komunikace se o něco víc zlepšila a takové ty základní a jednoduché věci si už nemusíme vyhledávat na překladači. I Pete se divil, jak rychle se učím. No jo, mám důvod, to se potom věci učí jedna dvě.

Povídáme si se Sethem skoro tři hodiny a loučíme se, až když na něj přes zavírající se oči téměř nevidím. Další internetový polibek a ujištění, že se nic nezměnilo. Nerada, ale vypínám laptop a mířím na rychlou sprchu. K jídlu si už nic nedávám, vynahradím si to snídaní. Umytá padám do postele a nechávám si zdát o muži, který na mě myslí tam, na druhém konci světa.

U bohaté snídaně se rozhoduji, co budu následují dva volné dny dělat. Nakonec volba padla na to, zbavit se posledních věcí po Petrovi. Ukázal se tady od mého návratu jen jednou a to, když mi přinesl klíče a velkou kytku, jako omluvu. Kupodivu jsem na něj nebyla vůbec naštvaná. Sedli jsme si, dali kafe, v klidu si vše vyříkali a nakonec si popřáli hodně štěstí v nových vztazích. Když za ním zaklaply dveře, cítila jsem se volná. Poslední díleček našeho vztahu jsme dali na správné místo a tím se vše změnilo na minulost. Minulost, která byla nakonec hezká a budu na ní ráda vzpomínat.

Poklízím nádobí do dřezu, oplachuji ho a jdu do koupelny. Když si vyčistím zuby, propláchnu oči, abych taky vůbec něco viděla, zkrotím vlasy, vydávám se do ložnice, kde z pod postele vytahuji velkou krabici od banánů. Pomalinku do ní rovnám věci, které následně daruji na charitu. Netrvá mi to moc dlouho, konec konců si všechno Petr odvezl a tohle jsou převážně věci, co jsme si pořídili spolu. Ale i tak je tu nechci. Přiklápím víko, přesouvám bednu k hlavním dveřím a tam jí ještě párkrát přejedu lepicí páskou. Pak už se jdu obléknout, jelikož je tu za chvíli Iveta, která se mě rozhodla vytáhnout na nákupy.

„Umíš ty taky jezdit někdy pomalu?" Nakláním se k autu, které opět smykem zabrzdilo před domem. Usměvavá Ivet jen zakroutí hlavou, že ne a už se natahuje, aby mi otevřela dveře.

„Sedej a nekecej. Máš dost peněz? Dneska to bude tóčo!" Informuje, hned co mě její startovací manévr zamáčkne do sedačky. Jen tak, tak stíhám zapnout bezpečnostní pás.

„Ivet, zpomal, chtěla bych se dožít aspoň třicítky."

„Neboj, řízení mám v malíku." Otáčí se na mě, přeřazuje a dál žene své autíčko směrem centrum.

Nevím, co mě dneska vyčerpalo víc. Jestli ty dopolední nákupy s Ivetou, kdy mi přijde, že jsme prolezly snad vše, co v Praze existuje, nebo ten maxi oběd, který jsme spolu snědly, nebo podvečerní lekce angličtiny, kdy jsem mluvila a mluvila snad celé dvě hodiny v kuse. Domů přicházím opět zničená, ověšená několika taškami svých úlovků a tak jako jindy, padám na pohovku a nohy házím na konferenční stolek. Jsem dokonce tak líná, že jsem si u východu z metra koupila kafe a teď ho držím v ruce a slastně ucucávám. Ještě by se mi do druhé ruky hodilo něco dobrýho a bylo by to dokonalé. Jenže ať pátrám v paměti jak chci, jsem si stoprocentně jistá, že doma se nic takového nenachází. Škoda, že jsem si nekoupila něco s tím kafem. Hm, tak příště.

Odkládám prázdný kelímek na stolek a z první tašky položené hned vedle mě vytahuji soupravičku spodního prádla. Moc se mi líbila a Iveta naznala, že tu prostě musím mít. Přejíždím prsty přes jemný materiál, který byl na těle tak příjemný, že jsem ani nevěděla, že nějaké prádlo mám. Černá barva mu dodává smyslnost a já už se nemůžu dočkat chvíle, kdy se v něm ukážu Sethovi.

Ale, to bych vlastně mohla!

Vstávám, a ač jsem byla ještě před několika pár minutami totálně bez energie, náhlý nápad mi jej do žil vlil tolik, že jsem rychlostí blesku v ložnici před velkým zrcadlem a oblékám se do té nádhery. Poslední seštelování ramínek, mrknutí z jedné strany, z druhé, prostě dokonalé. Prsty si projedu vlasy, načechrám je a už se hrnu k laptopu a volám Sethovi. Pro jistotu přes sebe přehazuji pléd a netrpělivě čekám, až se na druhé straně někdo objeví.

„Sethe!" Rozjasňují se mé oči, když ho vidím. Má kolem pasu ručník a je celý mokrý.

„Elis!" Ozve se a může na mě oči nechat. Pomalinku tedy stahuji pléd z mého těla a snažím se mu říct, že jsem si koupila nové prádlo. Nevím, jestli je to anglicky správně, ale Seth mě chápe. Usazuje se pohodlně v křesle a něco nesrozumitelného mumlá. Už se ho chci zeptat, co se děje, když je mi to při pohledu na ručník jasné.

„Elis." Zachraptí. „Co mi to děláš."

„Já... chybíš mi, moc Sethe!" Natahuji se dozadu na zapínání, které uvolňuji a nechávám podprsenku spadnout na zem. Přejedu si přes prsa a s pohledem do Sethovo hladových očí si svlékám i spodek. Nevím, co mě to popadlo, možná to způsobil ten ručník, který teď už nic nezakrývá, nebo to lesknoucí se tetování, ale prostě ho chci. A je mi jedno, jak to bude vypadat. Vím ale, že v tom nebudu sama.