BOJ vs BOJ ✔

14. Otec

Seth

Možná bych se měl víc soustředit na nadcházející zápas, ale mám plnou hlavu Elis. Jen těžko můžu myslet na něco jiného, když tu není se mnou a ani téměř každodenní hovory to nespraví. Chci jí zase svírat v náručí, líbal její rty, milovat se s ní.

„Bože!"

„Ale no tak, Sethe, vždyť jí zase uvidíš!" Nabádá mě Pete, který jako jediný chápe, přesto se pobaveně šklebí. Sedí tak jako vždycky v rohu tělocvičny a po dobu mého tréninku datluje do laptopu informace na sociální sítě.

„Hele neraď jo?" Dělám pár kroků vzad a do boxovacího pytle, který je momentálně můj tréninkový partner dávám další a další údery. Pot už mi stéká v slabých proužcích po těle, ale vidina toho, že už brzy uvidím mojí lásku, mě popohání vpřed. A možná je to i Petovo provokování, jímž mě celou tu dobu obdarovává. Kolikrát mám chuť mu tu pusu prostě přelepit nějakou pevnou páskou. Ha, to by byl klid!

Na konci mi ještě Max ordinuje dřepy, mrtvé tahy, bench press, power clean a Pete pro jistotu odchází pryč. Jde mi připravit nějakou jeho super zdravou svačinu.

Po dlouhé sprše se jen s ručníkem kolem boků vydávám do jídelny, kde beru do ruky talíř a odcházím do obýváku. Usedám vedle Peta a při jídle probíráme následující cestu, nebo spíš to, co bude následovat po ní. Z Dublinu poletíme jen ve dvou do Prahy. Budu mít hromadu času, tak se svět nezboří, když si jednou budu žít svým životem. A už se neskonale těším, protože se Petemu podařilo nějakým záhadným způsobem vyšťourat, kde Elis bydlí a kde pracuje. Kdo by si na tom letišti pomyslel, že ta odhodlaná žena je zdravotní sestřička a stará se o mimina.

Proč mi o tom neřekla?

„Hele, ty budeš nejspíš bydlet u Eli, co?" Zvedá Pete oči od papírů a já jen kývu. Nemám nejmenší důvod myslet si, že mě Elis pošle na hotel.

„Proč se ptáš?"

„No, pojedu za Elis s tebou, ale pak se zajedu podívat domů. Nebyl jsem u našich už dlouho a tak jim udělám překvápko." Natáčí ke mně hlavu.

Chci ještě něco říct, ale začne mi vyzvánět telefon. Odkládám talíř na stůl, vstávám a z poličky beru ten zvonící přístroj. Ale už jen pohled na volajícího mě zvedá mandle. Otec. Co zase bude chtít, projede mi hlavou, jelikož mi poslední dobou volá jen ohledně peněz. Protáčím na Peta oči a odcházím do kuchyně. Tam usedám už poslouchající otcovo nářky na barovku, kde si druhou rukou podpírám hlavu. To zas bude na dlouho.

A měl jsem pravdu. Sedím tu už celou hodinu a Pete se dokonce přišel podívat, jestli vůbec žiju.

Žiju, ale k žití to moc není. K otci se dostala několik týdnů stará fotka mě a Elis a jak je jeho dobrým zvykem, musí mě hned poučit, tak jako vždycky, jaký typ jsou tyhle zlatokopky a jak se před nimi bránit. Samozřejmě nezapomíná několikrát zmínit, jak jsem blbej a jak zrovna on může mít takovýho syna. No, já naopak nechápu, jak můžu mít já, takovýho sobeckýho otce.

Ale tohle všechno se dá ještě snést. Vzhledem k tomu, že to slyším už po několikátý a v podstatě se jen opakuje, jdou mi jeho řeči jedním uchem tam a druhým ven. Horší to je v okamžiku, kdy s jednou přednáškou končí, ale hned následuje jiná, na kterou nejsem zvyklý. Ten bastard Advin, můj právník mu vyžvanil, že jsem nechal přepsat závěť. A to ve prospěch oné zlatokopky. To je pro tátu moc velké sousto, které nemůže skousnout. Jenže v tuto chvíli jsem sobec já a nechávám otce tím soustem dusit. Do toho mu nic není. Myslím, že jsem až moc velkorysý a suma, kterou jim měsíčně posílám na účet je dostatečná na to, aby už nemuseli v životě hrábnout na práci. Ano, jsou to moji rodiče, ale takové to výsostné postavení, kdy jsem je bral pomalu jako bohy skončilo v okamžiku, kdy jsem je přestal zajímat já, jako syn, ale na první místo se dostaly moje peníze. Tím to u mě zhaslo, vztahy ochladly a nastal současný stav. Copak máma, ta ještě jde, když je sama, ale otci je pořád všechno málo.

Naštvaně ho po pár desítkách minut přerušuji a pokládám telefon, na kterém hned vytáčím toho zmetka. Nemusím ani nic říct a ví, o co jde.

„Sethe, nezlob se, ono mi to ujelo a pak už mi nedal pokoj." Omlouvá se neustále dokola. Bezcílně pochoduji po kuchyni, rukou si prohrabuji krátké vlasy, nebo přejíždím po hrudi. To dělám hodně, právě když jsem téměř v koncích. Když se mě ptá, jak to může odčinit, zastavuji u okna a pohled mi padá na lehátko na terase, kde lehávala Elis. Možné řešení mě napadá okamžitě.

„Poslouchej dobře Advine, nebudu to opakovat. Nikdy nikomu nebudeš říkat, co je v mojí závěti, smlouvách, prostě v ničem. Jako právníkovi by ti mělo být jasné, že to je čistě soukromá věc a ty máš taky nějaký povinnosti vůči klientovi. Nebo se taky může klidně stát, že se prostě a jednoduše rozloučíme." Nenechám ho ani pípnout a jen poslouchám, jak zrychleně dýchá.

„A odčinit to můžeš dobrým skutkem. Zařídíš Elis pobyt tady ve státech. Je mi jedno, jak to uděláš, ale uděláš to. Než pojedu do Dublinu, chci mít na stole papíry, který mi zaručí, že jí nic nehrozí a může tu zůstat. Jo a maličkost, všechno s tím spojené platíš z vlastní kapsy! Nazdar!"

Vymáčknu hovor a pohodím telefon na pult. U dřezu si natáčím ledovou vodu, kterou následně celou vypiju. Proč já ho vůbec držím? Jo, je dobrej, ale tímhle mi hnul s žlučí.

„Problémy?" Objevuje se v kuchyni Pete.

„Co jiného?" Pokládám už prázdnou skleničku do dřezu a odcházím pryč. „Jdu si zaplavat."