BOJ vs BOJ ✔

16. Zápas

Elis

Blíží se den, kdy bude mít Seth zápas v Dublinu. Prý je to důležitý zápas a tak jsme se domluvili, že si zavoláme, až bude mít po něm. Nechci ho nějak rozrušovat, či znervózňovat. Vím, že mu na tomhle sportu záleží. A i když mě to přijde jako ubohé mlácení a chlapské dokazování si, kdo je lepší bijec, Seth to miluje. Viděla jsem pár jeho tréninků, i dřívějších zápasů. Neříkám, že při tom nevypadá dobře, když se každý jeho sval napíná, z očí sálá neuvěřitelná síla a odhodlání, ale ne. Na živo bych tam s ním být nemohla. Mám o něj strach, jen na to pomyslím. A tak i když jsem si vyhledala, že se celý večer bude vysílat na internetu, nejsem si jistá, zda najdu odvahu se na něj podívat. Navíc, jdu o víkendu do práce na celý den. Proto teď stojím před linkou v kuchyni a přemýšlím, co si uvařit na zítřejší oběd. Sice nemocniční strava není špatná, ale není nad vlastní jídlo. Otevírám ledničku, přejedu jí očima od shora dolů a zase nazpět a nakonec vytahuji kuřecí prso, žampiony a sýr. A tak zatímco se mi na pánvi zvolna propékají krásné nudličky, ke kterým za chvíli přihodím houby i sýr, dávám vařit rýži. Už teď na to mám neskutečnou chuť, kterou si bohužel musím nechat zajít.

Den se táhne jako dlouhá nit. Dlouhá nekonečná nit. Na oddělení je klid a tak mě čím dál tím víc přepadají myšlenky na Setha a na jeho dnešní večerní zápas. Nevím jak on, ale já jsem nervózní od samého rána, kdy jsem přejela dvě zastávky metrem. Ještě že chodím do práce dřív, jinak bych musela nasadit sprint a to po mě po ránu, navíc o víkendu nemůže nikdo chtít. Potřebuji klídek, pohodu. Takže tady teď sedím, zapisuji a rovnám papíry a dělám tu otravnou kancelářskou práci a myšlenkami jsem úplně někde jinde. Musím se vnitřně okřikovat, abych se alespoň trošku soustředila a neudělala nějakou chybu. To by mohlo dopadnout hodně zle.

Odpoledne nám přiváží dvě novopečené maminky a pak je zase klid. No jo, období bouřek, kdy maminy rodily o sto šest pominulo, a mimina z letních dobrodružství ještě nejsou dopečená.

Navečír je zase pohoda a tak ještě jednou před předáním služby pečlivě procházím všechny lejstra, pro klid duše, a pak už jen s úsměvem a přáním klidné směny a pohledem na Mirku odcházím pryč. Cestou se zastavuji v supermarketu na nákup a pak i s plnou taškou mířím domů.

Přesně v osm patnáct je nákup poklizený, jídlo na zítřek přichystané, kafe na stole uvařené a já s miskou salátu v ruce házím nohy na stolek a zapínám televizi. Sjíždím program, ale tak jako obvykle mě nic neupoutá natolik, že bych si tam onen program nechala. Zapínám tedy písničky a za občasného pobrukování se láduji salátem. Poté se dobrou půlhodinu snažím vyřešit, jak připojit laptop k televizi a když se mi to konečně povede, jsem zpocená jak dřevorubec po celodenní práci. Rychle tedy nastavuji přenos z Dublinských zápasů. Běží teprve druhý boj a tak se vydávám do koupelny, smýt ze sebe všechnu tu špínu. Pod vodou jsem o trošku déle, než jsem si plánovala. Miluju, když si dám vrchní sprchu a kapky mi dopadají na zátylek a koulejí se po zádech dolů. Ze začátku to trošku lechtá, ale jak si zvyknu, je to úžasný. Takže když se nabažím tohohle pocitu, rychle umývám vlasy. Balím je do turbanu, sebe do županu a s vyčištěnými zuby usedám před televizi. Zrovna tam muž potetovaný od hlavy až k patě mydlí takovýho mlaďounkýho černocha. Chvilku je sleduji, trpím s nimi a poté vypínám zvuk, beru do ruky čtečku a vracím se k rozečtené knize. Sem tam mrknu na obrazovku, jestli už, ale zatím nic. Ručičky na hodinách vesele poskakují, možná už bych měla jít spát, abych se ráno vzbudila do práce, ale zvědavost a touha vidět Setha mi nedá. Konečně se na obrazovce objevují informace k pátému zápasu. Odkládám čtečku, pouštím zvuk a snažím se zachytit něco, čemu budu rozumět. Jenže jediné je tak maximálně Sethovo jméno a označení, že je nejlepší. To vím i bez nich, uculuji se. Po reklamě je jako první střih na Setha, jako na favorita. Vypadá klidně, možná až moc. Jak bych teď ráda věděla, co se mu honí hlavou. Jenže než se naděju a pokochám jeho vypracovaným tělem, které se leskne, jeho upnutými delšími boxerkami, nebo se tomu může říkat kraťasy? Nevím, tak zápas začíná. Padají první rány. Krčím kolena, přitahuji je k sobě a o ně opírám bradu. Ruce mi automaticky vystřelují před oči, kde z nich dělám jakýsi vějíř a mezi jednotlivými prsty sleduji svého miláčka. Jenže víc než že ho sleduji spíš ty oči zavírám. Je to přímý přenos, to je něco jiného, než videa, která mi Pete pouštěl. Tam jsem věděla, že vyhraje a tak nějak se to dalo, ale teď je to všechno tak živé. Každý výdech, který je slyšet, úder, křik, bože přísahala bych, že slyším každé jeho nadechnutí! Nadobro zavírám oči, čelo si opírám o kolena a ruce přesouvám na uši. V duchu se modlím, prosím, uklidňuji. Až do konce zápasu se na obrazovku nepodívám. Hlavu zvedám tehdy, kdy slyším nadšený pískot a mohutný hlas moderátora, který stále dokola opakuje Sethovo jméno. Vyhrál, ale když na něj najede kamera, hrknou mi do očí slzy. Ze rtu a jednoho obočí mu teče krev, na ramenou má červené šrámy a pod okem se začíná vybarvovat modřina. Přesto euforicky křičí, rukama mává kolem sebe a v očích mu běhají jiskřičky nadšení. To už je u něj i Max, Pete a další kluci z týmu. Když vidím to jeho nadšení, začínám se usmívat s ním. Posílám mu tichou gratulaci, stírám ze své tváře slzy a jsem pyšná. Pyšná na svého kluka.

Ještě chvíli sleduji přenos, ale nic světoborného se už neděje. Další reklamní pauza a po ní nastupují na místo chlapů dvě ženy. I když by se o ženství jedné z nich dalo docela slušně pochybovat. Osvalená, mužsky vypadající, s odhodlaným výrazem ve tváři. No, to už vidět nemusím. Vypínám televizi, laptop a odcházím do ložnice. Jsem zvědavá, kdo za mě bude zítra ráno vstávat.