My life as Speedy

3.

Ráno ležic ve své posteli, čumím na ten bílý strop nade mnou a neustále mi vrtá hlavou minulá noc. To přece nemohla být realita. Ne byl to jen sen. Asi čtu moc sci-fi knížek. Usmála jsem se pro sebe a kroutíc hlavou nechápavě. Vážně jsem si myslela, že by se něco takového mohlo stát? Blbost...
A asi už trpím i halucinacemi, protože mi na stole opravdu leží kulka. Kulka, která je celá od krve.
Do prdele.
Nemůžu ji tady takhle nechat ležet. Jestli ji najde máma, nevím jak bych to vysvětlila. Proto jsem ji strčila do sáčku a hodila do batohu.

,,Daisy!" Volal na mě ten malý zrzavý skřítek před školou. Milé přivítání. ,,Došla jsi včera v pohodě?"
,,Jo naprosto v pohodě."
Zalezla jsem kam jsem neměla.
Málem mě zastřelili.
Ale v klidu! Zachránil mě kluk v červeném obleku, co běhá rychlostí světla.
Jo tak tohle ji přesně neřeknu. Ještě by si myslela, že jsem se zbláznila. A já o tom začínám dost uvažovat. Nemůžu na to přestat myslet. Schytal za mě kulku sakra.
Ne dobře vyhnal mi jej z hlavy ten nejchladnější kluk na škole.
Eric
Vcházel do třídy a jeho temné oči upřely svůj pohled na mě. Přísahala bych na svůj život, že ten kluk se na mě právě usmál. Pak mě z tranzu vytrhl ten skrček.
,,Viděla jsem to co si myslím?" Přiběhla ke mě jako střela a vykulila na mě oči. Udělala jsem snad něco?
,,Nějak netuším o čem mluvíš." Zasmála jsem se udiveně.
,,Eric Turner se na tebe právě usmál!" Vypískla Amy rozhazujíc rukama.
,,Jak víš, že to bylo na mě? A i kdyby, co je na tom tak divného?" Mikla jsem rameny na náznak lhostejnosti v této věci. Ne nebylo mi to tak lhostejné, ale co mám dělat? Říct ji, že mi nahání hrůzu, že pokud nemám zrovna v hlavě kluka, co běhá nadzvukovou rychlostí, zabírá veškeré místo on? To raději ne...
,,Děláš si srandu? Ten kluk sotva promluví a teď se smál na naprosto cizí holku?" Co si budeme namlouvat, vrtalo mi to v hlavě. Taky by mě zajímalo proč? Podle toho jak mě věčně propaluje pohledem jsem myslela, že mě nesnáší. Tak proč se mi vrtal ve skicáku? Proč se se mnou vybavoval tehdy v té knihovně? A proč se na mě sakra teď smál? Obávám se, že odpověď jen tak nedostanu.

,,Sakra příjdu pozdě." Zaklela jsem pro sebe, když začalo zvonit a já teprve šla ke své skřínce. Trochu jsem se zdržela u automatu s kávou no. Už jsem ji měla na obzoru, když mi přímo do cesty vešel kluk. Pamatujete na toho fotbalistu z párty? Tak přesně ten teď přede mnou stál.
,,Co chceš? Jestli sis nevšiml, jdu pozdě na hodinu." Pronesla jsem zcela otráveně. Taky že jsem pěkně otrávená byla. Toho kluka nemůžu vystát.
,,Posledně jsme něco nedokončili." Sjel si mě pohledem od shora až dolů a zastavil u mého výstřihu.
,,Oči mám tady." Odkašlala jsem si ukazujíc mu na svůj obličej, kdyby to ještě nepochopil. Přitiskl mě zády ke skřínkám a nahnul se ke mě blíž.
,,Drzá... to mám rád." Zašeptal mi do ucha.
,,Pusť mě ty idiote!" Sykla jsem na něj skrz zuby. Chtěla jsem jej nakopnout do rozkroku tak jak posledně, ale on to zaregistroval a nohu mi chytil. Pak se ke mě přilepil doslova celým tělem. Nadechla jsem se, abych ho zasypala hromadou výhružek, ale nestihla jsem to. Jen jsem mrkla a ležel na zemi.
,,Dost jasně ti řekla, ať ji necháš jít!" Zařval na něj hrubý hlas stojící za mnou. Prudce jsem se otočila a stál tam přesně ten, kdo jsem si myslela. Eric Turner osobně. Jen jsem mlčky sledovala, jak ten kretén mizí někde za roh. Otočila jsem se zpět na mého zachránce.
,,Jsi v pořádku?" Nebyla jsem schopná slova. Němě jsem zakývala hlavou na souhlas a snažila se nekoukat mu do očí. Ty jeho zatraceně ledové oči teď však nebyly tak ledové. Rázem hořely hněvem ne však na mě, ale na toho bloňďatého fotbalistu. Taky tam byla ale starost. Bál se snad o mě? Nemohla jsem si pomoct, prostě jsem se musela zeptat.
,,Proč si to udělal?" Zašeptala jsem, když jsem si ho přeměřovala pohledem. Sakra málem jsem začla slintat, když mi pohled spočinul na jeho hrudi. To čistě černé tričko naprosto dokonale obepínalo jeho svaly.
,,Cože?" Ptal se mě s dosti nechápavým tónem. I z jeho výrazu se zračilo zmatení, když jeho obočí vystřelilo do nebeských výšin.
,,Myslela jsem, že mě nesnášíš, tak proč jsi mi pomohl?" Zúžila jsem na něj svůj pohled a snažila se z jeho postoje vyčíst, na co myslí.
Odpovědi se mi nedostalo. Přeměřil si mě pohledem a pravý koutek rtů se mu zvedl do pokřiveného úsměvu. Pak jsem jen sledovala jeho mizejicí obrys někde v dáli.

Po cestě domů mi vrtalo hlavou snad milión věcí, až mě z toho bolela hlava. Vytáhla jsem z kapsy sáček s onou kulkou a neustále přemítala nad tím, kdo je to? Co je zač? A jak je možné, že umí to co umí? Začínaly na mě dopadat první kapky a tak jsem si řekla, že se domů trochu proběhnu. Hrom doprovázen naprostým zčernáním oblohy zaujal mou pozornost. Zastvila jsem se a zvedla hlavu k nebo. Obrovské světlo se mi zjevilo přímo před očima. Pak už jsem cítila jen obrovskou bolest procházejíc celým mým tělem. Bylo to jako když vámi projde proud elektřiny.

Pak už byla jen tma.