Babysitter

7. O deset papírů víc nebo míň... Není to jedno a to samé?

,,Myslel jsem, že alespoň pošlete pohled, když už nic. Ale po vás se doslova slehla zem. Nikdo vás neviděl, nikdo o vás neslyšel, jako kdybyste nikdy vlastně ani neexistovala." Káral mě hlubší měkký hlas muže, který se na mě díval z druhé strany stolu.

Neměla jsem moc času ani chutě ho poslouchat, jelikož jsem měla moc práce s mícháním kapučína. Bylo to naprosto šílené. Po celém večeru detoxikace jsem se na ten pitomej hrníček prakticky klepala.
Na druhou stranu jsem věděla, že čím dřív to celé přetrpím, tím dřív si budu moct dělat co jenom zachci. Například otravovat Tonyho v laboratoři.

Přečíst něco ve tváři Everetta Rosse bylo docela těžké. Pokaždé se na mě tvářil, jako kdyby byl buď ironický, nebo měl sto chutí mi vlepit z každé strany jednu facku.

,,Taky vás ráda vidím, Rossi. Nová kravata? Sekne vám. Nevěděla jsem, že vy suchaři že CIA umíte vypadat jako lidi," opřela jsem se zády do židle a s manýry nevychovaného fracka jsem se mu koukala do obličeje.
Neřekla bych to a ani nenaznačila, ale měla jsem Everetta ráda. Když jsem ještě bydlela tady na základně, měl mě na starosti. Byl jako moje matka; nebo jako velký bratr, který po mně vždycky pošilhával.

Když jsem byla pod vedením Furyho, bylo to fajn - ze základny jsem se mohla vytratit, kdy se mi zachtělo, pokud jsem měla komunikátor.
CIA s námi se všemi zacházelo jako dítě se svými chrastítky. Nespustili nás z očí a ještě u toho děsně řvali.

Tady speciální agent Everett byl ale docela fajn chlápek. Rozhodně věděl, jak si mě získat - fajnovými večeremi v luxusních restauracích, kafem ze Starbucks a občasnými výlety do kina. Tyhle chvíle s ním byly doopravdy docela fajn. Dokázali jsme spolupracovat, když jsme museli, ale většinou jsme se na sebe mračili a jeden se snažil psychicky vydeptat toho druhého. V našem případě to bylo spíš přátelské škádlení. Já to tak alespoň cítila.

,,Tak tohle mi fakt nechybělo. Umíte být vyloženě neprofesionální, když se na to cítíte. Nechcete se zkusit ucházet o místo profesionálního nasírače?" Otevřel mou složku s velmi důrazným zamračením, abych věděla, že to myslí vážně.

,,Ale ne, drahý Everette. Takhle vás připravit o práci?" Zavrtěla jsem hlavou a konečně se napila z kapučíno. ,,Takovýhle zvěrstev nejsem schopná ani já." Zasmála jsem se vlastnímu vtipu, jelikož jsem věděla, že Everett mě v tomhle vůbec nepodrží.

,,Tak abychom si to vyjasnili. Délka pobytu?" Zvedl mým směrem Ross obočí a nachystal si pero na to, aby mohl začít psát. Povýšil od obyčejného kuličkového a dneska už měl jedno na pružinku.

,,Vy zase musíte vyplňovat moje papíry?" Pootevřela jsem rty nechápavě.
Papíry byly naše každoměsíční rande. Vždycky jsem mu musela nahlásit můj současný stav, musela jsem projít řádnou lékařskou prohlídkou. Pak jsem mu to musela potvrdit hlasovým protokolem a podpisem. Každý měsíc prvního jsem musela naklusat a udělat to znova. Jeden z důvodu, proč jsem z New Yorku zmizela.

,,Když jste byla pryč, měl jsem tu o deset papírů míň. Teď už nějak ani nepoznám rozdíl," klapl perem zase. ,,Délka pobytu?"

,,Měsíc." Zopakovala jsem mou obvyklou odpověď. Tohle bylo stereotypní, až to bolelo.

,,Číslo vládní složky?"

,,To mě pořád musíte popisovat jako vládní majetek?" Dostala jsem ze sebe skoro uraženě. Natruc jsem se pěkně nahlas nasrkala kapučína. ,,Přijdu si nechutně onálepkovaná."

,,Leah, jste občas docela fajn, abych byl upřímný. Jednou za čas vás mám docela rád, vždycky na Vánoce, když jsem od vás zatraceně daleko," řekl Ross chladným hlasem, aby jsem alespoň na chvíli zmlkla.