Další lahev vodky padá na podlahu. Opět prázdná.
Můj pohled zůstává upřený do zdi mého pokoje.Žaluzie zůstávají zatažené už několik týdnů, všude se válí kapesníky, prázdné lahve a roztrhané kresby. Na stole je několik vyprázdněných krabiček antidepresiv. Spolu s vodkou poskytují vražednou kombinaci, přesto to se mnou nic nedělá. Alkohol otupil moji mysl natolik, že už nevnímám nic. Když nemusím, nevycházím z bytu. Všechny zvuky mne neskutečně vytáčejí. Ptačí zpěv, kapky deště, zvuk projíždějícího auta...Všechno tohle mi dává pocit úzkosti, jako by mi každá věc kolem mě mohla ublížit.
Je tolik věcí, které bych ti chtěla říct. Uvnitř mě ta slova křičí a derou se na povrch, ale když jsi tu, oněmím a všechno opouští mou mysl. A mlčím. Mlčím a čekám, že řekněš něco, co tohle všechno změní. A ty se jen tak díváš. Potom pohledem zklamaně uhýbáš, jako bys viděl něco, co tě zlomilo. Jako bys ve mně viděl někoho jiného. Jenže... Já už jsem někdo jiný.
Procházím ulicí. Lidé okolo mluví a vesele se smějí, zatímco uvnitř mě je jenom kus ledu. Lidé mě míjejí a já slyším, jak si jejich hlasy něco šuškají. V tu chvíli se dokážu ironicky usmát. Nenávistně ironický úsměv se poté mění v hysterický smích. Mezitím se mi kutálejí po tvárích slzy a ze všeho toho už pomalu blázním.
Znovu skrytá před světem usedám do rohu místnosti a v hlavě si přehrávám události posledních měsíců. Během té doby se můj život stal noční můrou, která mě pronásleduje dvacet čtyři hodin denně.
Další lahev naplněná alkoholem, který postupně ovládá moje životní funkce.
Kolik už jsem měla nových začátků?
Dva, tři, pět, deset, - nebo snad i víc?
Kolikrát už jsem chtěla utéct.
A v tu chvíli mě nikdo nechtěl pustit. Měli strach. Měli strach, že uteču do jiného místa v republice, nebo do jiného státu. Měli s tím problém. A já fyzicky zůstala. Psychicky jsem v jiném světě. Zbytečné by byly pokusy o proniknutí do tohoto světa. Jenže nikdo se nezajímá. Neví, že jsem utekla sama před sebou a nejsem to já. Neví, že jsem to všechno prostě vypla.
Emoce byly posledních pár týdnů mučivé. Dýchat šlo ztěžka, spánek se pro mě stal něčím nemožným. Každá písnička mi připomněla nějakou chvíli. Kousek dívky, kterou jsem bývala. Ty řeči o tom, že se člověk nemá vzdávat. Motivační texty a chytlavá hudba. Znovu se zasměju. Byla jsem kompletně jiný člověk. Lepší. Citlivější. Empatičtější. Milejší. Pozitivnější. Ano, byla...
Procházky v deštivých nocích, to je to, co mě dovedlo k tomuto závěru. Nebylo by snazší prostě všechno nechat jít? A ne bolestivě zapomínat, prostě to jednou provždy vypnout. Takové vypnutí emocí se neobejde bez následků. Musíte najít někoho speciálního, abyste byli schopni probudit ve vás vaše pravé já. Lidé tomuto přístupu říkají "Vzdát se". Ale k tak závažnému rozhodnutí je potřeba sakra velká dávka odvahy.
Nádech, výdech. Nádech, výdech. Nádech, výdech ... Ve své hlavě kliknout na tlačítko DELETE a ve svém sdrci PAUSE. Ne, není to lehké. Ne, není to slabošský čin. A ne, neříká se tomu vzdávat se.
Jenom sami ze sebe vytvoříte vaší nejhorší noční můru. To, čím jste nikdy nechtěli být. Monstrum.
Doufat, že déšť smyje problémy včerejšího dne, je jako doufat, že člověk může přežít několik hodin uzavřený v zapáleném domě.
_
Tvoje oči pátrají po místnosti. Tady stojím, přímo naproti tobě. Nepoznáváš mě? Já sama sebe taky nepoznávám. Slyším, jak ti tluče srdce. Snažím se soustředit na můj vlastní tlukot, ale žádný není...
Kdy jsem zmizela? Kdy jsme se stala třetí osobou pozorující svůj život z dálky?
Nevidíš mě. Po tváři ti teče slza, když si uvědomíš, že tu nejsem.
Ale já se na tebe dívám, víš?
Ztracená jsem byla už dávno před tím. Slibovali mi, že se dokážu pohnout dál. Tak kde jsem? Na opačné straně, tuším. Někde, kde bych vůbec neměla být. Ne dnes.
Pozoruju tě z dálky, jak opouštíš budovu. Kam jdeš?
Ale ne, neříkej že...
Snažíš se ze sebe dostat pár slov, ale nedokážeš to.
Neplač, i já se usmívám...
_
Další rok utekl jako voda.
Provazy deště omývají místní chodníky. Také jsem po nich kdysi kráčela.
_
Poslední prázdná lahev se roztříštila na zemi na milion kousků.
Tohle už nejspíš bude útěk...
