Jakou máte doma rodinu? Máte v ní zázemí? Můžete se na ní obrátit, když se vám něco děje? Mají o vás zájem? Věříte jí? Pokud ano, jste šťastlivci. Pokud ne, třeba vás tenhle "příběh" zaujme.
Dnes se stalo několik událostí. Samozřejmě jsem se opět naštvala... V takovou chvíli čekáte oporu od svých blízkých. Protože jsem ale byla naštvaná na rodinu, mohla jsem se v tu chvíli obrátit jen na svého přítele. Ten reagoval slovy "Co ti zase udělali?"... V tu chvíli jsem byla rudá vzteky. Zase? Opravdu napsal "zase"? To jsem fakt taková kráva a urážím se kvůli všemu? Tak to je teda asi mnou ne?
Jaké to je když vaše sestřenice má s vaší sestrou lepší vztah než vy? Docelal nanic, to vám řeknu. Chce se mi brečet... Chce se mi brečet a nemám víno. Když mluvím, nikdo mě neslyší. Můžu si mluvit jak chci, ale nikdo mě nikdy neposlouchá. Před vámi jsou 4 lidi, vy můžete klidně říct co chcete, oni jsou hluší. Nikdo nechápe jak se cítím, nikdo neví co dělám. Ani přítel mě nebere vážně.
Mám problémy zapadnout, proto se straním lidí. Jsem labilní. V jednu chvíli jsem čistá jako lilie a veselá jako princezna a najednou jsem monstrum s depresema a sebevražednými sklony. Nikdo mi nevěří. Neví jaké to je žít s mýma myšlenkama, které mě zevnitř nahlodávají. Kolikrát za den musím svádět vnitřní boj... Nikdo mě nechápe - nikdo se mě nesnaží chápat.
Taky vám někdy řekl někdo, že je rád, že s vámi musí vydržet jen jeden rok a pak už vás v životě nemusí potkat?
Jednou mi jeden kluk řekl, že se akorát s každým vždycky rozhádám. Můžu si za to sama...
Nikdo mě stejně neposlouchá.
