Čtyři barvy šílenství

Muž v místnosti

Vyšel zadními dveřmi ven a rozhlédl se kolem sebe. Posadil se pod blízký strom a vytáhl z kapsy zápisníček, který mu dala Josefin. Vzal do ruky tužku a chvilku ji držel nad prázdnou stránkou, než našel správná slova.

Ahoj Thomasi, já jsem Max. Tak nějak jsem asi před hodinou zjistil, že jsi moje druhé já. Nebo jsem já tvoje druhé já, nevím, ale bylo mi řečeno, že bych mohl psát, co jsem dělal a co se stalo, když tomuto tělu vládnu já, abych tě tak udržel v obraze. Nevím, jestli to už víš, ale pokud ne tak teď už jo. J A tak to dělám, píšu, co se stalo od toho, co jsem se před zhruba hodinou a půl zmocnil našeho těla. No a tak asi začnu Josefinou...

Venku bylo krásně. Svítilo slunce, ale v lese vál jemný větřík, a tak nebylo moc velké horko. Z této strany domu ještě nebyl, a tak ho zaujal menší domek naproti. Nevypadal tak vznešeně, jako vila za ním, ale byl hezký. Jediné, co bylo zvláštní, byl agresivně červený nátěr. Max se rozhodl to prozkoumat a došel až ke dveřím. Zatáhl za kliku a dveře se s tichým cvak otevřely. Vešel dovnitř. Uvnitř to rozhodně nevypadalo tak, jako uvnitř druhé budovy. Působilo to tu velice nepřátelsky. Všechno bylo bílé nebo kovově šedé a sterilní. Ve vzduchu byla cítit dezinfekce a nějaký čisticí prostředek. Maxovi to hodně připomnělo nemocnici, ve které strávil dva týdny, když mu bylo pět a nadvakrát si zlomil nohu.

Bylo tam pět dveří. Max se vydal k prostředním. Zatáhl za kliku, ale dveře se ani nepohnuly. Zamčeno. Tak zkusil hned ty vedle. Povedlo se. Dveře se otevřely a Maxovi se naskytl pohled na další čistě bílou místnost se dvěma židlemi. Vešel dovnitř a uviděl, že místo jedné stěny je zasazené velké sklo. Připomnělo mu to takové ty výslechové místnosti z televizních seriálů.

Oknem bylo vidět do vedlejší místnosti, právě do té, která byla zamčená. Byla také bílá. V jednom rohu stála postel s pouty po stranách. Uprostřed místnosti byl stůl a jedno křeslo, také s pouty. Seděl tam muž. Byl oblečený jen do bílého a byl důkladně připoutaný, tak aby se nemohl ani hnout. Jeho oči ale stále běhaly po místnosti a něco si pro sebe mumlal.

Najednou sebou trhnul, až to zatřáslo i křeslem. „Já vím, že tam někdo je," promluvil velice tiše, a Max musel natahovat uši, aby ho slyšel. „Vím, že ses chtěl dostat sem za mnou, a vím, že ti to nešlo," na chvilku se odmlčel. Maxovi přeběhl mráz po zádech. „Jestli se tak toužíš se mnou setkat, tak klíč je v té místnosti, ve které právě jsi. Doktor Pošuk je nechává pověšené na zdi." Max se rozhlédl kolem sebe a pohled mu padl na klíč, přesně jak ten muž říkal.

Pomalu k němu přešel a uchopil ho do ruky. Kov ho zastudil. Maxův dech se zrychlil. Byl nervózní, měl strach. Vyšel z místnosti a zastavil se u oněch dveří. Pomalu vsunul klíč do zámku a otočil. Dveře se otevřely a Max se podíval do přímo do očí onoho muže. Ten na chvilku vypadal překvapeně, ale poté se usmál. „Neboj se chlapče," zašeptal. „Pojď si popovídat," pozval ho dál. Max chvilku nerozhodně stál na prahu, než ho zvědavost přemohla a on vešel. „Ták je to dobře. Jen pojď...," šeptal ten chlap dál a Max se pomalu přiblížil až ke stolu. Položil dlaň na jeho studenou desku a tělem mu projel mráz. Muž naproti se na něj usmál. „Jakpak se jmenuješ mladý muži?" zeptal se a pořád na něj jen upřeně zíral. Max se ošil. Nelíbilo se mu tu, ale nemohl se přemoct. Musel vědět co se tu děje a kdo ten chlap je. „Max," zašeptal a hlas se mu zadrhl. Srdce mu bylo jako o závod a začínala se mu točit hlava. Dýchal nepravidelně.

„Ahoooj Maaaxiii," protáhl. „Ty jsi asi velice zvědavý, že ano?" zamrkal na něj a Max měl pocit, že ho jeho pohled propaluje až do žaludku. Pomalu přikývl, neschopen mluvit. „To je moc dobře. Zvědaví kluci jsou velice chytří. Chtějí vědět co nejvíc a nikdy jim NIC NENÍ DOST!!!" zachrčel a poslední slova zařval z plných plic. Max udělal dva kroky zpět. Muž si toho všiml a okamžitě se zklidnil. Vypadal, že je mu to i líto. „Promiň chlapče. Nechtěl jsem tě vyděsit." Znovu mluvil v klidu. „Jsem tu už zavřený hodně dlouho a nemám si s kým promluvit, když nepočítám doktora Pošuka a Hňupa. Prosím, nechoď pryč...," zaškemral a Max se pomalu vrátil zpět. Strach s ním cloumal, ale jeho zvědavost byla silnější. „Pověz mi, proč jsi tu? A nemyslím tu, jakože tady, v této místnosti, ale tady. V ústavu," zeptal se a zněl opravdu zaujatě. „Já...," začal, ale než stačil říct něco jiného, dopadla mu na rameno něčí ruka. Maxovým tělem projel šok. Něco v jeho očích se změnilo a on se najednou zatvářil velice zmateně.

Za ním stál doktor v bílém plášti. Trhnutím ho otočil čelem k sobě. „Co tu děláš, kluku?!?" vyjel na něj zlostně. Thomas se zatvářil ještě zmateněji. „J..já n..nevím," zakoktal a pohled mu sjel zase na muže za stolem. Nepoznával ho. Nevěděl, co tu dělá, ani jak se sem dostal. Nic si nepamatoval. Muž ho vytáhl za zápěstí ven z místnosti, ale než se dveře stačili zabouchnout, podíval se Thomas do očí toho muže. Usmíval se, ale k jeho očím to nedošlo. Něčím ho zaujal. Potřeboval se o něm dozvědět víc. Musel se o něm dozvědět víc. Než si toho stačil doktor všimnout, sebral klíč a strčil si ho do kapsy.

„Jak ses tam dostal?!" zachrčel na něj zlostně, až mu poprskal obličej. Bylo to nechutné. Táhlo mu z pusy. „Nevím. Opravdu to nevím," zabrečel Thomas bezmocně. „Jo tak ty nevíš?!" odfrkl si doktor. „Uvidíme, co na to řekne Margaret." Řekl a už ho táhl ven z budovy. Thomas se vzpouzel a snažil se vykroutit z jeho sevření, ale nebylo mu to nic platné. Najednou měl neodbytný pocit, že už dnes něco podobného zažil.

Doktor vrazil rozrazil dveře. „Margaret? Margaret!" zvolal a začal se rozhlížet kolem sebe. To už ze schodů sbíhala lehce baculatá postava. „Co se to tu děje?" zeptala se přísně a přejela Thomase pohledem. „Tenhle kluk," řekl doktor a zatřásl s ním, „se vloupal do červeného domu." Margaret se podívala na Thomase. „Je to pravda?" zeptala se klidně. „Ne! Nikam jsem se nevloupal!" vyhrkl. Konečně se mu podařilo vymanit se z doktorova sevření. Udělal krok stranou. „Nevím, jak jsem se tam dostal," zamumlal už tišeji. „Nepamatuju si to," dodal. Margaret samozřejmě věděla, s jakou nemocí sem Thomase/Maxe přivezli. „Roberte!" zavolala. O chvilku později se ozvaly zvuky kroků. Z poza rohu se objevil Rob. „Ano, Margaret?" zeptal se a prohlížel si scénu před sebou. „Vezmi si svého svěřence a vysvětli mu, že se do Červeného domu nechodí. A taky mu rovnou řekni, jak to tu chodí, pokud jsi to tedy ještě neudělal, pokud ano, tak mu to zopakuj, protože si to zjevně nepamatuje," nařídila mu. „Jistě, Margaret," odpověděl Rob a pokynul Thomasovi, ať jde s ním. Vyrazili ke schodům a ještě za sebou slyšeli, jak si doktor stěžuje, že ten kluk musí být nějak potrestán, za to, že strkal nos tam, kam neměl. Margaret mu potom začala vysvětlovat celou Thomasovu nemoc. Rob se poté naklonil k Thomasovi. „Teď jsi Thomas, nebo Max?" zeptal se tiše. Thomas se na něj zahleděl, jako na debila. „Thomas." Odpověděl zmateně. „Dobře, dobře," zamumlal si pro sebe.

Thomas neměl nejmenší tušení, kdo má být ten Max a co má společného s ním, ale rozhodl se počkat, až dojdou do pokoje, než se zeptá. A tak, jen co se za nimi zavřeli dveře, spustil. „Kdo je Max? Co je to za dům? Proč tu jsem? Jak to, že si nic nepamatuju? Jak jsem se tam vůbec dostal? Co se stalo?" vysypal ze sebe. Rob zvedl ruce. „Hou, hou, hou. Zpomal trošku!" promluvil a posadil se na židli. „Takže: 1. Jsi tu, protože máš nemoc zvanou rozdvojená osobnost. 2. Max je tvoje druhá osobnost, to on šel do toho domu. 3. Právě proto si nic nepamatuješ. Byl jsi Max, když jsi tam šel. 4. Ten dům je ubytovna pro toho nejvíce nemocného pacienta, kterého tu máme. 5. Stalo se to, že Max šel do toho domu a nachytali ho tam. Nejspíše se lekl a tak se stalo, že jsi to zase ty." Postupně odpověděl na všechny jeho otázky a teď se mu zahleděl přímo do očí. „Tak hele," začal, „do toho domu se nechodí. Je to nebezpečné. A hlavně zakázané." Dodal. Thomas na něj zůstal hledět s otevřenou pusou. Bylo to fakt hodně informací. Pomalu se sesul na postel a znovu popadl do ruky svého medvídka. „Já..já nejsem...já?" zašeptal. „Ale jo. Ty JSI ty. Jen je ve tvém těle ještě někdo další. Velice zjednodušeně řečeno," řekl Rob.

Thomas se zhluboka nadechl. Tak nějak mu to dávalo smysl. Ani ho to moc nepřekvapilo. Ano, ze začátku to byl šok, slyšet to nahlas, ale když se nad tím více zamyslel, měl pocit, že to tak nějak tušil. Napadla ho jedna otázka. „No, a kdo je ten původní? Kdo byl dřív? Já nebo ten... Max?" zeptal se pomalu. Robert se na něj shovívavě podíval. „Nemusí to být tak, že tu jeden byl dřív. Mohli jste to být vždy oba dva," pokusil se ho uklidnit, ale Thomas se na něj upřeně zadíval. „Kdo je zapsaný na tohle tělo?" zeptal se důrazně. Rob se ošil. Nechtěl toho chlapce stresovat ještě víc. „No tak! Mám právo to vědět!" vyjel netrpělivě. „Max," odpověděl mu Rob. Thomas přikývl a zahleděl se na podlahu. Chvíli bylo ticho. Potom se Rob zvedl a přešel ke dveřím. „Chvilku si odpočiň. Bylo toho dnes na tebe dost. Večeře je v šest." Řekl mu a vyšel ze dveří. Pak se ale zarazil a znovu udělal dva kroky do pokoje. „A další pravidlo. Samozřejmě se nesmí chodit do pokojů ostatních ubytovaných, ale je ZAKÁZÁNO chodit do těch s oranžovou značkou. Ani nechoď klepat. Lidé co tam bydlí, mají rádi svůj klid. Ano?" podíval se na Thomase. Ten pomalu přikývl a Rob odešel. Thomas se natáhl na postel a skopl boty na podlahu. Oči se mu začaly samovolně zavírat, až nakonec usnul úplně.