podzimní smutnota v létě

naruby

Všechno mi přijde úplně zvrácený v tuhle chvíli. Nevyznám se ve vlastních emocích, nemám tušení co chci, ačkoliv by mi teď opravdu prospělo to vědět. Kdybych to věděla, tak nemám potřebu psát tyto bezcenné řádky a odstavce textu. Poslouchám všechny druhy hudby a topím se v nich, protože mi to dělá špatně způsobem, který mi dělá dobře.

Když si pustím písničku o lásce, tak mám pocit, že ji úplně rozumím a naprosto soucítím s emocemi v tónech a slovech popsané. Je to nesmyslná bezmezná empatie, které se nemohu ubránit. Nikdy jsem nikoho romanticky nemilovala a nejsem si vědoma toho, že jsem byla romanticky milována. Teď jsem si vzpomněla, jeden hoch mě asi opravdu miloval, ale neměla jsem k němu nikdy ani podobný druh emoce. A možná tu i byli tací, jejichž srdce padlo pro kombinaci a mého těla a mé duše, ale nevím o nich.

Moje hormony reagují na hrozně nezvyklé podněty pro dívku mého věku. Přibližně 90% potenciálních crushů/idolů/partnerů bylo naprosto nekompatibilních k mojí osobě (ať už svojí sexuální orientací, nebo nepřiměřeným věkovým rozdílem, nebo nepřitažlivým tělem ve srovnání s duší nebo naopak, nebo kombinací všeho). Mezitím, co dívky v mém věku pláčou kvůli lásce, já pláču kvůli zklamání ze svého chudého a smutného teenagerského milostného života. Nezamilovávám se do lidí na potkání. Vlastně nevím, co je to zamilovanost, protože to neví nikdo, kdo nezná definici. Tento text je pouhé vyvrcholení mé ve snech neukojené frustrace z touhy milovat (ve skutečnosti je na cáru papíru a tohle jsou jenom neosobní bláboly).

POJĎME ZPÁTKY DO LESŮ PROSÍM

tararalaladadá