Závěrečná řeč IX.A 2015

Závěrečná řeč

Ahoj, jmenuji se Karolína ******** a přišla jsem vám říct něco málo o škole a naší třídě. Nástup do ***** na druhý stupeň znamenal velkou změnu pro všechny. Brzy jsme si ale zvykli. Celý druhý stupeň s námi naše učitelky měly spoustu starostí a problémů (ovšem doufáme, že jsme jim dali zažít i dobré věci), ale i tak s námi neztratily trpělivost. Za to jim děkujeme. A pak... Přišel konec osmé třídy. Nechyběl ani rituál předávání vysvědčení, po kterém nastaly letní prázdniny. Dny ubíhaly a my, stejně jako učitelé, jsme sbírali síly na náš poslední rok základní školy.

Nadešel den D a devátá třída se shromáždila v plné kráse a nové sestavě, tentokrát v jedné třídě. Zazvonilo a všichni s napětím a očekáváním vyčkávali příchodu naší nové třídní učitelky. Nemůžu ani uvěřit, že školní rok je téměř za námi. Brzy tu v této sestavě budeme stát naposledy. Zavíráme základoškolskou etapu našeho života a otevíráme tu středoškolskou. Už nikdy nebudeme společně sedět v jedné třídě a naslouchat výkladu ať už naší češtinářky, angličtinářky, či jiné učitelky. Nebudeme se smát naším prázdninovým zážitkům, prostě nic.

Přišel čas, abychom si uvědomili pár věcí. Už nejsme děti. Dorostli jsme do chvíle, kdy si musíme uvědomit, že škola nám nejen vzala, ale mnohem víc nám dala. Ukázala nám jak najít životní cíl a kráčet za ním. Usměrnila nás, ukázala nám slušné chování, a že pravidla jsou důležitá, i když se nám někdy nelíbí. Ukáže nám naše přednosti a nedostatky.

Brzy najede další den D, který bude smutný a šťastný zároveň. I když se velká část z nás bude dál vídat, už to nebude ono. A tak přestože jsme občas nebyli nejlepší kolektiv a věcí, na kterých jsme se shodli, bylo málo, bude se nám stýskat. Na jednu stranu jsme rádi, že odsud zmizíme, a říkáme si, „Ať už jsme odsud pryč!" Na druhou stranu někde v koutku duše doufáme, že můžeme vrátit čas malinko zpátky a tím oddálit to neznámé, které nás čeká, protože do toho musíme jít sami.

Strávili jsme společně čtyři úžasné a nezapomenutelné roky, ve kterých jsme zažili snad vše. Našli jsme tu přátele i nepřátele, ale to je v pořádku - hrdinové je občas mívají. Smířili jsme se s tím, že už si nemůžeme dělat, co chceme. Museli jsme tolerovat ostatní a tak jsme se naučili naslouchat, ale také umět se postavit za svůj názor.

Jak už to bývá, ani u nás nebyly vztahy s učiteli vždy ideální, a čím starší jsme byli, tím hlasitěji a drzeji jsme dávali najevo své názory.  Za některými si stojíme dodnes, naopak některá slova, jež byla řečena, bychom rádi vzali zpět a tímto se za ně omlouváme.

Po některých učitelích se nám bude stýskat hodně, po jiných méně, ale teď bych ráda vyzdvihla jednu učitelku. Asi největší díky, které patří i ostatním učitelům, patří paní Haltmarové, která nám pomohla při těžkém výběru volby střední školy a měla s námi spoustu nervů a trpělivosti. Chceme vám poděkovat za to, že i když to s námi nebylo vždy nejrůžovější, dovedli jste nás až sem.

Zanecháme zde kus svého života, na který budeme s úsměvem vzpomínat. Až budeme starší a naše děti budou prožívat totéž, vzpomeneme si na toto období a zasmějeme se všemu, co se nám stalo, protože: „Tenkrát nám bylo jen 15." Na závěr mi dovolte jeden citát: „Není šťastných konců, neboť konec je vždy smutný. Proto mi, prosím, dovolte šťastný start a ještě šťastnější pokračování." Děkuji.