Jitřní hvězdy

Clementine Park

Do města jsme dorazili večer. I přes pozdní hodinu, tu byl takový hluk...Jako ve včelím úlu. Bylo to nezvyklé...Všude svítilo plno různých světel a ulicemi projížděla auta různých značek. Lidi chodili v krásných šatech.

Nejeli jsme dlouho, než jsme přijeli k vysoké rozlehlé budově. Všechny nás odvedli do místností po pěti. V pokoji bylo jen pět lůžek a u každého z nich kovový noční stolek a jedny dveře, zřejmě do koupelny.

„Musím si tu ještě něco zařídit, ale nemusíš mít strach. Z tebe už droga vyprchala, takže půjdeš na výslech jako první. Budou se snažit zjistit kdo jsi. Potom si tě najdu. Hodně štěstí." usmál se a zmizel z pokoje. Ale jen co jsem se posadila na jednu z postelí, vešla do pokoje žena v černém kostýmku.

„Můžete prosím se mnou?" nečekala na odpověď a vyšla z místnosti.

Byla jsem jí v patách. Šly jsme dlouhou chodbou až nakonec, kde jsme vešly do celkem malé místnosti. Stál tu stůl a dvě židle naproti sobě. Na jedné ze stěn bylo velké zrcadlo.

„Posaďte se." řekla a na chvilku odešla. Když se vrátila, držela v jedné ruce tlustý šanon a v druhé kufřík. Sedla si naproti mě.

„Tak..." rozevřela kufřík s různými věcmi. „Nejprve vám vezmu otisky prstů, abychom je mohli porovnat s databází." řekla a vzala mi ruku. Namočila mi prst po prstu do houbičky s jakousi barvou a optiskávala je do čtverečků na papíře. „Výborně...Můžete mi říct své jméno?"

„Flora...Teda to je jméno, které mi dala společnost. Své rodné si nepamatuju..."

„Dobře, jak dlouho jste žila v sektě?"

„Asi od mých patnácti let. Nepamatuju se."

„Jaká je vaše úplně poslední vzpomínka? Zkuste si vzpomenout...." mluvila klidným sametovým a trochu uspávacím hlasem.

Ponořila jsem se hluboko do své mysli...Hledala jsem tu nejstarší, ale všechno jsem to měla jako zahalené v mlze. „Já nevím...Asi ta kdy jsem začala pracovat na vinicích..."

„Výborně...Máte nějaké zdravotní problémy?" všechno si pečlivě zapisovala.

„Ne, myslím, že nemám..."

„A co detoxikace, jak probíhala?"

„Bylo to příšerné. Hlavu jsem měla jako střep, bylo mi na zvracení a celá jsem byla bledá a slabá. Tělo v křeči..."

„Dobře... '' zapisovala si. „Byla jste pod vlivem roky. Taky to zavinilo i vaši ztrátu paměti. "

„Bylo mi řečeno, že lidi ze společenství byli bráni z blázinců a různých jiných zařízení. Myslíte, že je to i můj případ?. "

„Ano. A popravdě je to dost možné. " vytáhla z kufříku jakési pero. ,,A teď mi ještě dejte prst.," udělala jsem, co chtěla. Přiložila mi špičku pera na prst a stiskla. Ucukla jsem, když mým prstem projela ostrá bolest a na bříšku se objevila kapička krve. Žena jí napustila malý kousek nějakého speciálního papírku a uložila do zkumavky. „To je všechno. Teď vás dovedeme na pokoj, kde se budete moct umýt a převléknout. " řekla a vyvedla mě z místnosti, kde si mě převzala jiná žena. Ta už na sobě měla jen džíny a bílé tričko. Vedla mě chodbou do výtahu a jím pak do posledního patra. Chodby tu byly stejné, prázdné a natřené na bílo.

„To je váš pokoj. Za chvíli vám donesu něco k snědku. " usmála se a odešla.

Pokoj byl celkem malý. V rohu stála postel s dřevěným nočním stolkem. Naproti u okna pak byl malý kulatý stůl a dvě židle. Neodolala jsem a vykoukla z okna. Noční výhled na město byl opravdu krásný. Tolik světel a barev...Mísilo se ve mě tolik emocí...Chyběl mi ten pocit bezstarostných dní na prosluněných vinicích. Malý střípek ve mě stále doufal v to, že se probudím z tohoto podivného snu opět ve své tvrdé posteli v chaloupce stojící ve Třech vrších...Netuším, co mi tenhle nový život přinese a nevím, zda to zvládnu...