Zrcadlo tváře /Avengers, Victory 1/

20. Zásah nepřátel

Nána jedna!

To byla první myšlenka Victory hned potom, co ji strčili do celkem čisté cely na způsob malého pokoje s lůžkem a zapnuli za ní silové pole, aby se snadno nedostala ven. A při pomyšlení, že by tu měla trčet ještě dalších 10 let....

Frustrovaně zavrčela, kecla si na zadek do tureckého sedu a vjela si rukou do vlasů. Doteď nepochopila, jak mohou někteří lidé tak slepě následovat svého podle nich nazývaného vůdce. Teď už tím byla přesvědčena.

Poněvadž, ať už vynesla jakýkoliv sebelíp pravdivý argument, stále věřili své arogantní královně. A to jí ještě málem poslali na popravu za to, že si dovolila protestovat. Musela hned něco vymyslet, aby mohla pomoct Dealovi.

„To bylo odvážné.“

Cukla sebou a zvedla pohled, aby se střetnula s tím otcovým, který stál za silovým polem. Nečekala tady hned návštěvu. Mile ji překvapil.

Usmála se na něj.

„A taky hloupé. Buď ráda, že polovina Rady stojí za tebou, jinak bys už byla pod zemí,“ povytáhl obočí.

„Jo, to už jsem taky zjistila. Veškerá snaha mi přišla vniveč,“ nevesele se zasmála.

Otec se lítostivě usmál a klekl si do její úrovně.

„Rád tě vidím.“

„To já taky. Škoda, že to není za jiných okolností,“ posteskla si. Tolik jí teď chyběly ty chvíle, strávené s ním, když byla malinká. Nebýt matky, nemusela opustit svou rodnou planetu.

„To souhlasím. Ale můžeme alespoň nahradit ty ztracené chvíle, co jsme zameškali, mezitím co jsi trajdila po vesmíru,“ snažil se odlehčit atmosféru. Tak jako vždycky nikdy nechtěl na dlouho držet depresivní náladu.

„Super nápad, máme na to 10 let,“ ale Victory už neuměla být optimistická. Ne po uplynulém rozhovoru s matkou a radou. Ta poslední její naděje vyhasla.

„Vicy, slibuji, že tak dlouho tady nebudeš. S polovinou rady zkoušíme přesvědčit ten zbytek, kdyby se proti tomu  nešlo náhodou odvolat. Vždyť jsi stále princezna.“

„Nejsem si jistá, jestli si to myslí i ostatní obyvatelstvo.“

Paul Silverstone, otec Victory, nikdy nerad viděl svou dceru smutnou. Tak jako jiní rodiče, měl o ni strach, když byla v průšvihu, o to víc se zachmuřil, když ten průšvih byl téměř nevyřešitelný. Proto ji chtěl alespoň trochu rozptýlit.

„Ne všichni slepě následují. Tuhle jsem prošel jedním městem a tam spatřil plakáty ohlašující petici na padlé království a demonstraci.“

„Pořád to je jedno město z milionů, tati,“ namítne jeho tvrdě realistická dcera.

„Víš co? Kašleme na chvíli na nějaké království a vězení. Kde jsi všude byla? Jak to tam vypadalo? A co obyvatelé?“ odvedl raději téma a v očích se mu rozjasnily zvědavé jiskřičky, jak u něj často výdávala.

Musela se nad tím usmát. Ten věděl, jak jí zlepšit náladu.

„No, podívala jsem se na Asgard, Xandar a dokonce i Terru. Nebylo to sice za příjemných okolností, ale......“

Začala mu vykládat o všem, co zažívala za posledních 10 let. A čím víc mluvila, tím víc se jí ulevovovalo. Už to potřebovala ze sebe nějak dostat.

A tak se stalo, že otec a dcera zaplnili celý večer vykládáním, aniž by si povšimli, že je celou dobu někdo tajně odposlouchával.

Kdesi ve vesmíru, vesmírná loď Milano.....