Never again [EDITUJE SE]

16. část - Tears

You thing you want to die, but in reality you just want to be saved...

Nikdy jsem nepřemýšlela o tom, jak umřu. Vlastně jsem nikdy nepřemýšlela o svém způsobu odchodu, až dodnes. Dnes jsem chtěla umřít stejně, jako jsem to chtěla včera, předevčírem, předpředevčírem a dalších 6 dní předtím. Už druhý týden jsem seděla v rohu potemnělé místnosti zabalená v dlouhém tričku, pod kterým jsem skrývala nejen staré jizvy, ale nyní i škrábance, rány a fialové modřiny, které hyzdily mé tělo pod tenkou látkou. Choulila jsem se do klubíčka a pažemi si objímala kolena, která jsem si tiskla k hrudi. Čelo jsem opírala o svá kolena a nehty jsem si zarývala do ramenou. Jak dlouho už to trvalo? Ztratila jsem pojem o čase už dávno. Hodiny ubíhaly, dny se vlekly a každou sekundu jsem si připadala blíž a blíž k smrti. Hnědé vlasy jsem měla rozcuchané, neupravené a mastné. Na mnoha místech vytrhané. 

Kolébala jsem se jen sem a tam a občas jsem zvedla hlavu, abych se prázdným pohledem podívala do žluté stěny před sebou. Hledala jsem v té zatracené stěně nějakou útěchu. Jakoukoliv. Cokoliv, co by naznačilo, že se to doopravdy nestalo. Byla to sice jen hodina, ale byla to ta nejdelší hodina v mém životě. Hodina plná utrpení, zoufalství, vzteku a zlomení. Cítila jsem se špinavá, zahanbená, podvedená a zlomená. A přesně tak to se mnou doopravdy bylo. V mých očích, ve kterých si jindy hrály jiskřičky, se nyní odrážela jen prázdnota. Hlavu jsem si opřela o stěnu a kolena jsem si více přitáhla k hrudi. Po zádech mi přeběhl mráz a mé tělo se pod návalem zimy zachvělo. Třela jsem si paže dlaněmi a tiskla jsem se k chladné stěně pokoje. Najednou mi připadal tak cizí. Tak strašidelný, neuvěřitelně zlý. Cítila jsem, že bych se mohla každou chvíli rozpadnout na malé kousíčky. A vlastně by mi to ani nevadilo. Smrt byla v tomto okamžiku to jediné, na co jsem dokázala myslet. Stále jsem se utěšovala tím, že se mi to jen zdálo, že se to přeci doopravdy nestalo. Že to byla jen noční můra. Ale šrámy na těle i na duši a pocit špíny tam dole mi připomínal, že to byla realita. Že se to opravdu stalo.

Ať už jsem přejela prsty po zádech, po rukách, po nohách či po břichu, cítila jsem ty hrubé a studené ruce toho neuvěřitelného bastarda, které mě bily hlava nehlava. Začala se opět ozývat nesnesitelná migréna. Chytila jsem se za hlavu a nahmatala jsem ve vlasech zaschlou krev. Cítila jsem, že jsem si strhla strup, a když jsem se znovu podívala na své prsty, zela na nich karmínová tekutina. Z ničeho nic mě přepadla hysterie. Zaječela jsem a začala jsem si otírat prsty o kusy oblečení, o záclony, o povlečení, o vše, co jen bylo po ruce. Snažila jsem se ze sebe dostat všechny stopy násilí. 

Po chvíli, když jsem se uklidnila a uvědomila si, že stojím nahá uprostřed pokoje a objímám si rukama paže, znovu jsem se sesunula k zemi a odplazila jsem se do koupelny. Chytila jsem se okraje vany a pokusila jsem se vstát. Nohy se mi třásly a odmítaly mě poslouchat. Zatnula jsem zuby, ale přes všechnu snahu jsem se znovu rozvzlykala.

Po nějaké chvíli, kdy jsem ležela na zemi schoulená v klubku na předložce, jsem to zkusila znovu. Tentokrát úspěšně. Posadila jsem se na okraj vany a pustila jsem vodu. Sledovala jsem, jak se napouští voda a jak pára stoupá do vzduchu. Vlezla jsem si do vody a nechala jsem ji, aby mi omyla tělo. Voda se rychle zabarvovala do ruda. Ponořila jsem se celá a zavřela jsem oči. Nevnímala jsem nic jiného, než bušení vlastního srdce a tepání krve ve spáncích. Byla jsem najednou neuvěřitelně unavená, ale jakmile jsem se jen na krátkou chvíli poddala únavě, viděla jsem před očima všechno, co se stalo. Prudce jsem se narovnala, až jsem se hlavou uhodila o baterii. Sykla jsem bolestí a se strachem v očích jsem sledovala, jak je voda najednou rudá. V záchvatu paniky jsem se začala drhnout ve snaze smýt ze sebe všechnu hanbu a špínu. Drhla jsem se až do krve, kdy jsem měla pocit, že ze sebe sdírám kůži. Vydrhla jsem se do naprosté čistoty a rychle jsem vypustila vanu. Nakonec jsem tam zůstala jen mlčky sedět. Byla mi zima. Přitáhla jsem si nohy k hrudi a objala jsem je pažemi. Mokré vlasy slepené od krve a vody mi spadaly na záda a potůčky krve mi stékaly po páteři a bocích. Najednou jsem dostala obrovskou chuť to udělat. Po hmatu jsem našla malý kovový předmět schovaný pod lahvičkami šampónů a sevřela ho v ruce tak silně, že mi ze zatnuté dlaně začala vytékat krev. Sykla jsem bolestí a upustila jsem žiletku do vany. Ručníkem jsem si ovázala ránu a sledovala jsem, jak zelený ručník prosakuje krví. Odvrátila jsem zrak a ruku jsem spustila podél těla. Hleděla jsem na malý kovový předmět, který najednou doslova zářil neonovou barvou a prosil o to, abych si ulevila. A tak jsem to udělala. Uchopila jsem znovu žiletku a pomalu jsem si jí přejela po stehně pravé nohy. Dívala jsem se s určitou radostí na to, jak se z té malé ranky pomalu řine krev. Dodávalo mi to tolik potřebnou úlevu. A tak jsem v tom pokračovala. Posela jsem si tělo novými rankami. Nejčastěji se objevovaly v místě genitálií a kolem prsou. Nezapomněla jsem však ani na břicho, stehna, ruce, nevynechala jsem jediné místo, kde se mě ten bastard dotýkal. Ležela jsem opřená hlavou o vanu s novými rankami po těle a prázdným pohledem jsem hleděla před sebe. Znovu jsem se nekontrolovatelně rozplakala. Kdo ví jestli to bylo způsobeno zoufalstvím nebo spíše úlevou a pocitem zadostiučinění...

***

Probudila jsem se po neklidném spánku přesně tak, jak jsem usnula. Byla jsem prokřehlá, konečky prstů jsem skoro necítila. Rychle jsem se osprchovala a osušila jsem se ručníkem. Přetáhla jsem si přes hlavu další dlouhé triko, abych zakryla nejdůležitější části těla a pohlédla jsem na sebe do zrcadla. Kolem oka jsem postřehla fialovo-modrý monokl a s hrůzou jsem zjistila, že oči i tváře mám neuvěřitelně propadlé. Přesunula jsem se zpátky do potemnělého pokoje a všimla si, že venku už se setmělo.

Chystala jsem se pokračovat ve svém trápení, ale v tu chvíli někdo zaťukal na okno pokoje. Otevřela jsem ho dokořán a zamrkala jsem do tmy. Mé tělo se zachvělo pod proudem chladného vzduchu a já do temnoty hleděla na mužskou postavu. I v té tmě jsem rozpoznala kaštanové vlasy, které měl dnes uhlazené a hnědé oči, ve kterých hrály obavy a starosti.

"Proboha, Megan! Co se ti stalo!?" vyjekl Archie při pohledu na mé tělo. Jen jsem si rychle zakryla obličej a otočila jsem se k němu zády. Archie vlezl dovnitř, pevně za sebou zavřel okno, objal mě zezadu kolem pasu a přivinul si mně k sobě.

"Ne! Nesahej na mě!" vykřikla jsem a rychle jsem se celá roztřesená přesunula na postel. "Prosím," zaškemrala jsem a přitáhla jsem si kolena k hrudi.

"Jen jsem tě chtěl zahřát, jsi úplně ledová," odpověděl se starostí v hlase a postel se na druhém konci pod jeho vahou prohnula a zavrzala.

"Co tu chceš?" zachraptěla jsem. Nepoznávala jsem svůj hlas. 

"Chtěl jsem vědět, jak ti je. Před dvěma dny jsem se tu stavoval, ale tvoje máma mi řekla, že jsi nemocná. Tvářila se přitom divně a hned zavřela dveře," odmlčel se a povzdechl si, "nevěděl jsem, že je to tak hrozné."

Sarkasticky jsem se zasmála. "Řekla ti, že jsem nemocná?" 

Neviděla jsem sice, jak se tváří, ale vsázela bych na to, že se tvářil zmateně. "Nejsi snad?"

Opřela jsem si bradu o kolena a zkřivila jsem tvář bolestí. "To je jedno, viděl jsi mě. Ještě něco?" zašeptala jsem netrpělivě. "Jsem unavená," dodala jsem ještě, aby to bylo přesvědčivější. Namlouvala jsem si, že ho tu nechci, ale pravdou bylo, že jsem ho potřebovala. Cítila jsem se sama. Úplně sama. 

"Přišel jsem ti něco říct. Dneska u nás ve škole byla policie a vyslýchala každého z nás. I profesory a zaměstnance školy," na krátko se odmlčel a já se na něj otočila. Se strachem v očích jsem na něj hleděla a čekala jsem, co řekne dál. "Přišel jsem ti říct, že tvou kamarádku našli před týdnem ve škole ve Snow Valley..." Ticho. "Mrtvou."

Nejprve jsem nechápala, o čem to mluví, ale pak mi to došlo. V hlavě se mi vynořila vzpomínka na Charlottu. Mou nejlepší kamarádku už od prváku. Moc nad mým tělem opět převzal třas. Bylo ticho. Strašné, ubíjející, vysávající ticho. A pak se tím tichem rozezněly mé hlasité vzlyky a výkřiky. Nemohla jsem tomu uvěřit. Křičela jsem, kopala jsem kolem sebe a neuklidnila jsem se ani potom, co mě Archie vzal do náruče a pevně mě k sobě přitiskl. Šeptal mi do vlasů, abych se uklidnila, ale nic nepomáhalo. Byla jsem na dně. Doslova a do písmene v koncích. Charlotta byla mrtvá. A teď už jsem si byla naprosto jistá, že smrt je mým jediným řešením.