My life as Speedy

5.

,,Víš, že se z toho nevykecáš?" Bylo první, co jsem uslyšela od své kamarádky vcházejíc do školy.
,,Taky ti přeju dobré ráno." Zasmála jsem se.
,,Noták už mi řekni, co je mezi tebou a Ericem." Šťouchla mě loktem do ruky a já jen s úsměvem protočila oči.
,,Nic." Odpověděla jsem jednoduše. A taky pravdivě. Nic mezi náma není, jen mi prakticky zachránil život, ale o tom se mi uplne nechce zmiňovat. Vím, že by to rozpitvávala a na to nemám moc náladu.
,,Tak mi vysvětli to objetí." Přimhouřila nevěřícně oči a přisedla si vedle mě.
,,Jen byl rád, že jsem zpátky nic víc." Pronesla jsem už trochu otráveně. Tahle konverzace už mě přestávala bavit.
,,Ale..." jak já byla ráda, že to třídy vešla učitelka a přerušila další šílené teorie Amy. Hodina probíhala v klidu. Učitelka mluvila něco o izotopech a radiaci, ale já se stejně dokázala soustředit jen na ty hnědé oči. Ty zatracené hnědé oči mě jednou zabijou. Koukal na mě, jako bych byla to nejvzácnější na světě a já prostě nedokázala uhnout s pohledem. Nedokázala jsem vnímat okolní svět, racionálně myslet prostě nic. Byl to až zvonek, jež ohlašoval konec hodiny, co mě vytrhl z tranzu. Automaticky jsem si posbírala všechny věci a vydala se na další hodinu.
,,Nevykládej mi, že mezi váma nic není." Smála se jak vyšinutá Amy, když mě na chodbě doběhla. ,,Nejde přehlídnout jak na tebe neustále kouká. A to doslova. Nespustí z tebe oči ani na vteřinu." Máchala rukama a já se musela zasmát. Pousmála jsem se nad tím, když mi došlo proč to dělá. Slíbil to. On slíbil, že mě nespustí z očí a to taky dělá. Proč?
Ano, vrtá mi to hlavou neustále. Přicházejíc domů jsem se ani neohlídla. Zabouchla jsem za sebou dveře a zamyšleně si to namířila do pokoje. Když jsem za sebou ale uslyšela smích, zastavila jsem se. Udělala jsem pár kroku zpět a otočila se.
,,Babi!" Vykřikla jsem, když jsem se rozběhla k postarší dámě, která se evidentně dobře bavila sledováním mě. ,,Co tady děláš?" Zamumlala jsem ji do ramene.
,,Přišla jsem vás navštívit." Pobaveně mě sledovala a mě musely oči doslova zářit. Babička byla odjakživa moje nejlepší kamarádka. Byl to člověk, co mě nikdy nezradil a vždycky tady byl pro mě. Drtilo mě, když jsme se stěhovali a ji tam nechali. Ale teď je tady a já ji nehodlám nikam pustit.
Řekla jsem si, že ji vezmu na procházku. Přece jen i já si to tady potřebuju trochu projít. A provětrat hlavu. Taky jsem si to celou dobu dost užívala, pak jsem ale uviděla člověka. Člověka padat z obrovského paneláku. Letěl přímo dolů a ve mě se začala vařit krev. Všechno kolem mě se zastavilo. Věděla jsem, že takhle to nechat nemůžu. Nebyl čas přemýšlet. Rozběhla jsem se směrem k budově. Prostě jsem po tom baráku vyběhla nahoru. V letu jsem chytila padajicího muže a seběhla s ním dolů. Nevím jak. A už vůbec netuším, co se to právě do prdele stalo. Muž celý vyklepaný líbal holou zem a já jen nevěřícně koukala na své ruce.
,,Co se to se mnou děje?!" Zašeptala jsem si pro sebe vyděšeně. ,,Babička!" Okřikla jsem se, když mi došlo, že jsem ji tam nechala. Okamžitě jsem se za ní vydala zpět a ona se jen vyděšeně rozhlížela kolem sebe.
,,Bože můj." Vydechla, když si mě všimla. ,,Co se stalo? Kam jsi zmizela? Jen jsem mrkla a ty jsi byla pryč." Třeštila na mě oči a očekávala odpovědi, ale já je neznala. Nemám absolutně ponětí, jak se tohle stalo. Právě jsem běžela po paneláku proboha!
Chuť na procházku mě přešla. Potřebuju myslet. Co se to sakra děje?! Pak mě to trklo. Předvěhla jsem auto, když jsem zachránila tu holčičku. Dneska jsem běžela tak rychle, že jsem zvládla běžet po budově. Myslela jsem, že tohle umí jen jeden člověk.
No do prdele.
Potřebuju si svou teorii otestovat. Proto jsem se v noci vykradla ven na školní hřiště. Nejistě jsem se postavila na startovací čáru běžecké dráhy. Zhluboka jsem se nadechla a prostě se rozběhla. A než byste stihli mrknout, napálila jsem to do křoví nakonci.
,,No doprdele." Zasmála jsem se pro sebe vítězně. ,,Fajn zkusíme to znovu." Zašeptala jsem si a vrátila se zpět na startovací čáru. ,,Jen se musím soustředit." Opět nastal hluboký nádech a s výdechem jsem se rozběhla. Všechno kolem mě vzpomalilo a já se nestačila divit. Během vteřiny jsem byla v cíli.
,,To je pecka!" Zaradovala jsem se pro sebe a rozběhla se domů. ,,To je šílené." Zasmála jsem se, jakmile jsem se ocitla ve svěm pokoji.
,,Co je šílené." Vyděsil mě ženský hlas za mými zády. Otočila jsem se na babičku rozvalující se na mé posteli. ,,Myslíš to jak záhadně se ten padající muž dostal na zem, živ a zdráv a v tu samou chvíli jsi zmizela? Nebo to jak jsi se tady zjevila? Jen tak z ničeho nic?" Neměla jsem slov. Rozhodně ji nehodlám říct, že její vnučka běhá nadzvukovou rychlostí. Ještě by mě poslala k cvokařovi.
,,O čem to mluvíš? Vždyť jsem teď vešla dveřmi." Zkusila jsem to. Ona mi to zřejmě moc nežrala, podle toho výrazu. Doslova z něj sálo: 'Děláš si ze mě prdel? Nejsem debil tak to vyklop.' ,,Co vůbec děláš v mém pokoji?" Snažila jsem se změnit téma.
,,Šla jsem ti popřát dobrou noc. Ty jsi tady ovšem nebyla." Byl to trochu možná vyčítavý pohled, co jsem od ní dostala. A měla na něj plné právo. Kdo by ale čekal, že bude ještě vzhůru? A že se rozhodne za mnou jít?
,,Byla jsem si jen zaběhat." Pronesla jsem klidně. A taky to byla pravda. Běhala jsem.
,,Uprostřed noci?" Její podezíravý pohled se do mě zarýval jako nůž a já začínala panikařit.
,,Nemohla jsem spát." Kmitla jsem jednodušše rameny a lehla si do postele. ,,Jen jsem potřebovala trochu provětrat hlavu. Nic víc." Uklidnila jsem ji a zřejmě ji to stačilo. Jen se zvedla, políbila mě na čelo a odešla.
Musím si dávat bacha kam běžím.