''Killing me softly with his song...'' musel mít tu hudbu asi zatraceně dost nahlas, abych dokázal čistě slyšet, co mu zrovna hraje za písničku...
''Sangwoo..'' hlesl jsem překvapeně.
''Mám tě rád! Miluju tě! Udělám pro tebe cokoliv!'' vykřikl naprosto bez varování.
''Haha, zahrál jsi to obdivuhodně... Málem jsem si z toho sedl na zadek...'' řekl neutrálně.
Zvedl se, otočil se na mě a stoupl si přede mě, u toho pozoroval mou reakci.
''To není pravda... To.. Já...'' zase jsem se zamotal do svých vlastních slov.
Beze slova na mě koukal s neutrálním výrazem ve tváři, nedokázal jsem vyvodit ani to, jestli se zlobí.
Klekl jsem si a vzal jsem ho rukama za jeho nohu. ''Prosím, nech mě žít! Jen pro tentokrát! Prosím, odpusť mi!'' žadonil jsem.
''Sangwoo, prosím...''.
''Přestaň s tím. Kolikrát ještě řekneš slovo ''prosím''? Vždycky takhle mluvíš, začíná se to stávat tvým zlozvykem. Nemůžu už určit, co je pravda a co ne.'' řekl lehce nakrknutě a botou mi podpíral bradu.
Klečel jsem na všech čtyřech u jeho nohou s vytřeštěnýma očima a přemýšlel, co jsem udělal špatně.
Chci se dostat pryč.. Chci jít domů...
''Chci jít domů!'' vykřikl jsem a začal jsem rychle plazit po schodech dolů. ''Už jdu!''. V tom dešti mi sjela ruka po okraji schodu a skutálel jsem se ze schodů dolů.
''Jak nepříjemné...'' pronesl Sangwoo.
''Co děláš?'' zeptal se mě, když jsem ležel pod schodama a zoufale natahoval ruku k brance, kterou mi následně otevřel.
Vyplazil jsem se ven až na silnici a začal volat o pomoc. ''Zachraňte mě! Zachraňte mě někdo!''.
Sangwoo pomalu vykročil zamnou. ''Šššt..'' zasyčel.
Až v tu chvíli mi to došlo... I přesto, že okolo byly bytové baráky, nikdo v nich nebyl. ''Nikdo tu není?!'' vykřikl jsem zoufale.
Sangwoo si stoupl vedle mě a začal křičet. ''Zachraňte ho někdo! Je tu někdo?''. Otočil se na mě ''Musíš být hlasitější.'' usmál se.
''Zachraňte mě!'' Zakřičel jsem znova.
''Správně, ale musíš ještě hlasitěji.'' zakřičel na mě.
''Myslíš, že tě takhle někdo uslyší? Vsadím se, že slyší jen jak prší, musíš hlasitěji!'' zakřičel na mě, chytl mě za vlasy a zvedl mi hlavu.
''Zachraňte mě...'' vydal jsem ze sebe zoufale poslední větu, kterou jsem zvládl.
''Jsi hotov?'' zeptal se.
Když se mu nedostalo odpovědi, vzal mě do náruče a celýho promočenýho mě nesl zpět. ''Pojď, jdeme domů, udělám ti horkej čaj, ano?'' řekl starostlivě.
''Ne, ne!! Nech mě jít, jdu domů!'' začal jsem hystericky křičet a dlaní se zapřel o jeho tvář, aby ke mě nemohl být blíž, než je teď.
''Ale notak...'' pronesl.
''Nech mě jít ty zkurvysyne!'' vykřikl jsem a zaryl nehty do jeho tváře. Instinktivně mě pustil přímo na kapotu stříbrného auta, které začalo okamžitě houkat.
Sangwoo si stoupl nade mě a pronesl ''Fajn... Chceš vědět něco zajímavého?'' zeptal se.
''Tohle sousedství je dost nepopulární, nikdo tu nechce žít. Proto tu nejsou žádné obchody, je to tu známé tím, že je to tu opuštěné, ještě k tomu když prší, mohl by jsi křičet dvakrát hlasitěji, stejně by tě nikdo neslyšel.'' řekl klidně. Vzal mě zpátky do náruče a nesl mě zpět do jeho bytu.
