PROTOŽE TĚ...MILUJU!

10. KAPITOLA - MINULOSTI NEUTEČEŠ

V minulém díle jste četli: 🙈📖😘

Jen co vylezu ven do toho deště a zavřu za sebou, Lucas mě zaregistruje. Celý promáčený se zvedne ze schodu. Jeho pohled mi stačil na to, abych pochopila, že tu opravdu čeká na mě. Rychle přeběhnu ten kus cesty, co nás od sebe dělí a zastavím se před ním.

„Nevím, co tu dělám. Nevím, jak jsem se tady ocitl." Pokrčí rameny a zachmuřeně se na mě zadívá.

„

Panebože Lucasi! Seš celý mokrý." Konečně dokážu říct nějakou smysluplnou větu, která mu vykouzlí úsměv na tváři, až mi skoro vyskočí srdce z krku.

„Skutečně? Ani bych si nevšiml." Vycení na mě ty své bílé tesáky a rukou si prohrábne mokré vlasy. „Je to celkem osvěžující."

„Seš fakt blázen." Prohlížím si jeho oblečení, které se k němu nejspíš přilepilo. Avšak mojí pozornost nejvíc přitahuje Lucasovo promočené tričko, které obepíná jeho hrudník, až z něho nemůžu spustit oči. Zpět mě vrátí jeho kroky, které se ke mně pozvolna přibližují.

„Jako tehdy. Pamatuješ?" Vezme do ruky pramen mých vlhkých vlasů. „Taky pršelo."

Nemůžu se hnout natož k němu promluvit. Jeho dotyk a blízkost mě natolik ochromí, až z toho stojím na místě jak přibitý hřebík.

„Jsi droga. Šílím z tebe, jen co tě vidím." Až teď poznám, že musel ještě cestou sem něco vypít. Vzhledem k jeho dechu, který je cítit po alkoholu a peprmintové žvýkačce. Z tohoto důvodu sklouznu svým pohledem ke schodu, kde předtím seděl. Nemýlím se. Stojí tam snad do půlky vypitá láhev Jacka Danielse.

„Ty si opilý."

„Jen maličko." Ukáže prsty a nemotorně se pošoupne svými boty ke mně ještě blíž.

„Super. A co k sakru jako mám teď s tebou dělat?" Řeknu až moc hlasitě, což připitého Lucase pobídne k návrhu.

„Co by? Půjdeme k tobě. Potřebuju tě." Nečekaně mě rukou chytí za můj pas a přiblíží si mě, tak blízko, že by stačilo jen pár malinkatých posunků hlavou a dotkli bychom se nejen rty. A to myslím doslovně.

Na tuhle situaci nejsem rozhodně připravená. Jasně, mohla bych využít příležitosti, když je opilý. Ale opravdu mi to bude stát za to? Když se dívám, jak se motá, hodnotím situaci, že tohle opravdu ne. To prostě nechceš. Proto raději jeho tělo ač je sebevíc vzrušující odstrčím od sebe. „Musíš domů. Do tepla a hlavně se z toho vyspat." Zním sice jak nějaká matka od rodiny, ale přinejlepším ho to třeba probere. Vzhledem k tomu, že jsme oba promoklí až na kost, neváhám. Uchopím ho za ruku a vleču po schodech k hlavním dveřím pod střechu.

„Jsi tak krásná." Pohladí mě po vlasech zatím, co já se snažím vytočit číslo taxíku.

V hloubi duše se proklínám. Jak jsem si jen mohla myslet, že by zrovna on ke mně přišel za střízlivého stavu. Ještě po té dnešní výměně slov. Jsem pěkná naivka. Jen se mi nechce věřit, že sem skutečně přišel jen z opilosti. Dobře, přiznávám. Tajně doufám, že si třeba uvědomil to, co já. Že i přes ty roky co jsme se neviděli. Stále je to tam. V jeho blízkosti cítím své rychle bijící srdce, které by nejraději vyskočilo z krku. Stále pociťuji nekonečno mnoho motýlku a nervozitou klepající nohy. Pokud tohle není ten cit s názvem láska, tak už opravdu nevím.